Kapitola 15

483 22 5
                                    

•Pohled Ládi•

Po zápase, kdy jsme v Hradci vyhráli, jsem byl plný euforie. Moje hlava chvíli směřovala jinam, než k Julii a hrozně jsem si to užíval. Oslavovali jsme před kotlem našich, kde jsem zahlédl i Juliina tátu, který skandoval a radoval se. I přes všechnu tu radost mě v ten moment popadla hrozná chuť jít za ním a zeptat se ho na ni, jak se má. Po oslavách s fanoušky jsme se přesunuli do kabin, kde jsme si s klukama zakřičeli ještě společně. Po všech těch vítězných emocích bych normálně jako první běžel do sprch, dnes jsem však sahal po telefonu s nadějí, že uvidím zprávu od Julie. Doufal jsem, že ta kytka zabere.

@jullinka: Děkuju.

Stálo tam. ,,Jo!" zaradoval jsem se, čímž jsem na sebe strhnul některé pohledy. ,,Sorry, neřešte to," omluvil jsem se se smíchem klukům, protože jsem si sám sebe představil, jak jsem u toho asi vypadal.

Karovi se blesklo v očích jako by hned věděl, o co jde. ,,Napsala?" zeptal se polohlasně, když ke mně přišel blíž. Su rád, že respektuje, že to nechci ventilovat mezi ostatní. Přikývl jsem. ,,A co?"

,,Že děkuje," odpověděl jsem. ,,Nevystřelilo mě to z trenek, ale napsala a to je dobrá zpráva," zhodnotil jsem situaci.

,,Snad to k něčemu bude," přikývl.

Su rád, že mě dokopal k tomu něco udělat. Poslat jí kytku je sice trochu prvoplánové, každopádně jsem toho v autobuse do Hradce moc vymyslet nemohl a chtěl jsem něco udělat hned. Měl jsem pocit, že mi z té situace každou chvilku praskne hlava.

@lkrejci__: Snad udělala radost.

Napsal jsem jí opatrně. Nevěděl jsem, do jaké míry bude ochotná konverzaci rozvíjet a jestli vůbec. Nechtěl jsem na ni tlačit, ať to zas nějak neposeru.

@jullinka: O trochu víc než výhra v Hradci.

Odpověděla mi v momentě. Hned jsem měl pocit, že z ní cítím její přirozenou ironii, která na mě extrémně fungovala.

@lkrejci__: Dívala ses? Slušelo mi to?

@jullinka: Pokažé, když jsi byl v záběru, zakryla jsem si oči.

@lkrejci__: 😂 achjo :(

Julie mi na tuto zprávu dala zobrazeno a více neodepisovala.

,,Krejda, hurry up! We don't want to stay here forever," popohnal mě jeden z asistentů, když balil věci v kabině a viděl, že ostatní se buď sprchují nebo už dokonce oblékají a já stále sedím s telefonem v ruce neschopen schovat svoji radost.

Beze slov jsem odložil telefon do batohu a vydal se do sprch. Rychle jsem se osprchoval, převlékl, sbalil věci a spěchal do autobusu. U zadního vchodu čekalo pár fanoušků, se kterými jsem udělal fotky nebo se jim podepsal. Během pár minut jsem už seděl v autobuse a sledoval z okna ubíhající krajinu. K večeři na nás v buse čekala pizza. Užíval jsem si ten obrovský příjem kalorií po tom, co jsem jich na hřišti tisíce spálil.

Přitom, co jsem jedl, jsem brouzdal na sítích. Když jsem otevřel Instagram, vyskočila na mě Juliina fotka v barevném kolečku v záhlaví hlavní zdi. Na fotku jsem klikl, čímž jsem zobrazil její instastory. Byla tam ona sedící před zrcadlem s obrovskou kytkou položenou na klíně. Vzhledem k tomu, jak byla drobná, jí kytice zakrývala hrudník a skoro celé nohy. Fotku jsem okamžitě osrdíčkoval.

@lkrejci__: Sluší ti.🙈

Odpověděl jsem jí na dané story v momentě.

@jullinka: Je fakt krásná :) Byla by škoda ji nesdílet se světem. 😂

@lkrejci__: To mě těší.

Měl jsem nutkání napsat, že krásná je ona, ale udržel jsem se. Dále mi už neodepisovala. Trochu mě to sralo, ale snažila jsem nebýt urputný. Bude lepší na to jít pomaleji. Už tak se to celé stalo velice rychle. Až mi přijde neuvěřitelné, že jsem Julii tím míčem trefil teprve minulý týden. Za tu dobu se odehrálo tolik okamžiků, které se některým neodehrají za celý život.

Cesta autobusem docela uběhla, jelikož v sobotu k večeru byly poloprázdné cesty. Neuvěřitelně jsem se těšil na to, až se vyvalím do postele a zapnu si nějaký film. To je pro mě po zápase vždy ta největší odměna.

Tak se taky později stalo. Ležel jsem v posteli, zachumlaný do peřin, když se ozval zvonek. Protočil jsem očima, jelikož jsem nikoho nečekal. Když jsem se podíval kukátkem na chodbu, moje srdce málem vynechalo úder. Otevřel jsem dveře doufajíc, že nemám vidiny.

,,Julie?" zhrozil jsem se, když jsem jí pořádně uviděl do obličeje. Byla celá rudá, z očí jí tekly provazy slz a nahlas vzlykala. ,,Proboha, co se stalo?" snažil jsem se z ní dostat.

Vzhledem k tomu, jak silně brečela, nešlo z ní dostat slova. ,,Tá-ta," vydala ze sebe mezi vzlyky. Měl jsem na sobě jen trenky a triko, ale i tak jsem z bytu vyšel na chodbu blíž k ní a vtáhl ji do objetí. Držel jsem ji tak celou věčnost, až mi pomalu začínala být zima. ,,Mů-můžu dál?" zeptala se.

Pustil jsem ji. ,,Samozřejmě, pojď," reagoval jsem okamžitě. Zabouchly se za námi dveře, Julie si zula boty a automaticky směřovala do obýváku, kde si za doprovodu vzlyků, opatrně sedla na kraj sedačky a složila hlavu do dlaní.

,,Promiň. Vím, že seš unavenej po zápase...ale já nevěděla za kým jiným jít," řekla mi. ,,Linda je na víkend v Paříži a já nikoho jiného nemám," dostala ze sebe zlomeně.

Přišel jsem k ní a dřepl si před ní. Vzal jsem jí ruce a dal je pryč z obličeje. Z konferenčního stolku jsem podal krabici s kapesníčky a nabídl jí. ,,Nemusíš se mi omlouvat," řekl jsem jí, zatímco si utírala slzy. ,,Co se stalo?"

,,Tá-ta," vzlykla a začala mluvit. ,,Měli autonehodu, když jeli z toho zápasu," vysypala ze sebe. ,,Je v nemocnici v Hradci. Oni jeli našim autem, já se tam nemám jak dostat."

,,Tak já tě tam hodím, jen se obleču," řekl jsem rozhodnutě a vstal.

Ona mi chytla ruku, aby mě zastavila a záporně zakývala hlavou. ,,Oni by mě za ním teď večer už nepustili, já jsem tam volala," mluvila rozumně. ,,Prý je stabilizovaný, není v ohrožení života." dodala v podstatě dobrou informaci. ,,Ale mě to strašně vyděsilo, přišla jsem o mámu a ta představa, že bych neměla ani tátu...," nedořekla to, protože se jí z očí znovu začaly téct slzy.

,,Můžeš tu zůstat, ať nejsi sama a ráno tě tam zavezu, co říkáš?" navrhl jsem.

Šlo na ní vidět, že chvilku váhá, ale nakonec souhlasila. ,,Dobře," přikývla a lehce se usmála. ,,Děkuju."

Mimo ligu - LK37 [CZ] Where stories live. Discover now