Emily
„Co to máš na krku?" zeptal se mě brácha. Šokovaně jsem se na něj podívala a dala si mikinu víc ke krku. „Nic" zalhala jsem. Za chvíli tobude týden, co mi to Justin udělal, ale stejně to tam pořád bylo.
„Od koho to máš?" zasmál se a sednul si ke stolu vedle mě i s jídlem, a to s párky ke snídani. „Neřeš to Calebe" pokračovala jsem dál v jezení svého jídla.
„Jsi moje sestra Emily a mám tě rád, a i když jsem mladší než ty, tak se o to musím zajímat, zvlášť po tom, co se stalo" tyhle slova mě od něj dojaly. S bráchou jsme se nijak zvlášť nehádali, ale nijak ani neřešili takovýhle věci.
„Nechci, aby o tom věděli naši" kdyby to zjistili, nevim co by přesně udělali, ale až by zjistili, že mám tohle od Justina, no nevim, ale dobrý by to nebylo. „Nic jim neřeknu" upřímně se na mě podíval.
„Mám to od Justina, na nic víc se mě neptej Calebe" nechtěla jsem se o tom bavit s nikým. Nemohla jsem, všichni by na mě byli naštvaní a to já nechtěla. Sice to je můj život, ale já nechtěla slyšet ty řeči o tom, jak je Justin strašnej.
„Takže to, co tam má on, je od tebe?" zeptal se. „Jo, je" povzdechla jsem si. Bylo zvláštní se o tom bavit s bratrem a ještě mladším. „Víš, já ti nemám co radit, ale Justin není pro tebe" další, všichni mi to řekli, hned jak mě s ním viděli. „Já to vim, uvědomuju si to, jen je to složitý" sama jsem nevěděla v čem.
„Dobré ráno" do kuchyně přišla mamka. „Dobré" řekli jsme společně s Calebem. „Děje se něco?" podívala se na nás. „Ne, proč?" mírně jsem se usmála. „Jste takový zamlklý" změřila si nás pohledem. „Nic se neděje" mírně jsem se usmála.
„Hodíš mě do školy ségra?" podívala jsem se na bráchu. „Sorry, ale přijede pro mě Fredo a odveze mě" potřebovala jsem s ním mluvit. „A to vadí? Prosím" povzdechla jsem si. „Zeptej se jeho" vstala jsem ze židle a šla dát svůj talíř do myčky.
„Opravdu se nic neděje?" zeptala se mě máma, když si brácha odešel pro věci. „Co by se pořád mělo dít?" trochu jsem vybouchla. „Emily, nekřič na mě" „Promiň, ale já už nemůžu, odvez prosimtě Caleba ty" vzala jsem si tašku a vyběhla rychle pryč z domu, přesně včas, kdy přijel Fredo.
„Ahoj" vlezla jsem do jeho auta. „Ahoj, co se stalo?" tahle otázka už mě prostě sere. „Řeknu ti to, jen jeď, ale ne do školy, někam pryč" nechtěla jsem tam, navíc když jednou vynechám nic se nestane, akorát jsem musela napsat mámě, protože by šílela, jelikož je učitelka a mám ji dneska mít.
„A kam bys chtěla?" rozjel se a pak mě chytil za ruku. „Někam, kde nikdo není, kde budeme jenom my dva" rozhodla jsem se svými nejlepšímu kamarádovi říct všechno.
Opět se mi chtělo brečet, začalo to na mě dolejhat a nejhorší bylo, že jsem neměla nikoho, kdo by mě za tohle neodsoudil, ale Fredo mě aspoň pochopí, teda doufala jsem, že jo.
Celou cestu bylo ticho, nejeli jsme dlouho a ani cestou, kterou jsem neznala. „Jsme tu" podíval se na mě. „Tohle je ten můj novej byt" ukázal na jeden panelák. „Skvělý místo na to, abychom byli sami" mě by to nenapadlo. „Tak pojď" kývla jsem. Oba jsme vystoupili z auta a já pak šla za Fredem, až jsme došli do jeho bytu.
„Máš to tu pěkný" prošel se mnou jeho byt, nebyl malej, byl docela velkej. „Tak pojď" chytl mě za ruku a společně jsme si sedli do úžasný sedačky. Fredo mě pořád držel za ruku a já byla ráda. Dávalo mi to takovou oporu.
„Víš, chtěla jsem ti to říct už tenkrát" začala jsem mluvit. „Jak jsme byli na jídle?" přikývla jsem. „Teď je to ještě horší, nebo já ani nevim jestli je to strašný, nevyznám se v tom" povzdechla jsem si. „Tak mi to řekni" pousmál se. „Bojím se, že mě za to odsoudíš" Fredo mi víc zmáčkl ruku. „Nikdy bych to neudělal, jsem tu pro tebe a vždycky budu" koukl se na mě povzbudivým pohledem.
