Emily
„Emily?" uslyšela jsem jemný hlásek. Začala jsem si utírat slzy, co mi tekly z očí, abych na ní mohla vidět. „Copak se děje?" pousmála jsem se na ní. „Proč brečíš?" přešla pomalu ke mně a já si jí vyzvedla na klín. „To neřeš, ano?" pohladila jsem ji po vláskách.
„Copak potřebuješ?" zeptala jsem se Emmy, která mi seděla na klíně. „Chtěla jsem se zeptat, jestli nepřijde Justin" podívala se na mě těma jejíma modrýma očima. „Ty se s ním hodně bavíš, viď?" bavíš jsem myslela, jako zábavu, ale vlastně si i povídají. „Jo, mám ho ráda" zaculila se.
Momentálně jsem nevěděla, co říct. „Dneska nepřijde" řekla jsem nakonec. „A zítra?" povzdechla jsem si. „Emmy, já nevím" nechtěla jsem na ní bejt hnusná. „A proč jsi brečela?" zeptala se najednou. „No, víš-" vzdala jsem to. „S Justinem už spolu nechodíme, nebudeme si dávat pusinky a tak" jednou jsem jí vyprávěla, co znamená, když s někým chodíte. „Takže on už nepřijde?" zaleskly se jí oči. „Broučku taky chci, aby přišel" obmotala jsem si kolem ní ruce a nechala, aby mi z oka vypadla slza.
„Justin nás nemá rád?" zamumlala. „Má, má nás rád, jen se něco mezi námi pokazilo, ale na to jsi ještě moc malá" odpověděla jsem. Emma si okolo mě obmotala ruce a měla jsem pocit, že i jí ukápla nějaká slzička. Teď jsem byla ráda za to, že jsem se stihla obléknout, než přišla Emma za mnou.
S Emmou jsme v pokoji strávily skoro celé dopoledne, potom jsme se společně vydaly do kuchyně na oběd, na který nás volala mamka. Jenže ta, když mě uviděla, se na mě ihned zamračila.
„Tys brečela?" zeptala se mě. „A Emma?" podívala se i na ní. „Jo, brečela" všimla jsem si, že táta tu není, takže měl asi službu. Máma chtěla něco říct, ale do kuchyně přišel i Caleb a sám. „Co se stalo?" samozřejmě, že si všimnul taky. Měla jsem ubrečené oči a vypadala jsem celkově hrozně.
„Popovídáme si po obědě, ano?" promluvila máma a já přikývla. Myslím, že o tom nechtěla mluvit před Emmou, což jsem chápala. Všichni jsme se najedli a potom máma poslala Emmu, aby si šla hrát do svého pokoje.
„Tak co se stalo?" zeptala se mě, ale byl tu i brácha, který čekal na odpověď. „Justin se se mnou rozešel" řekla jsem narovinu a zase se mi chtělo brečet. „Cože?" vykulil na mě oči brácha. „Včera za mnou přišel a řekl mi, že se musíme rozejít" slza mi stekla z oka, zase. „Proč to udělal?" zeptala se mamka. „To, to je jedno" řekla jsem. „Ne není, proč?" pokroutila jsem hlavou. „Neřešte to" chtěla jsem odejít, ale zastavili mě.
„Emily!" vykřikla na mě mamka. „Nesmíš to v sobě dusit, jako tenkrát" měla pravdu, jenže to opravdu bolelo. „Udělal to proto, abych byla v bezpečí, abychom byli v bezpečí" řekla jsem.
„Jak to myslíš?" brácha si položil ruku na moje rameno. Stála jsem čelem ke schodišti a on byl za mnou, stejně jako máma. „Nemůžu to říct" bráchovi možná, ale mámě? Ani omylem ne. „Prostě je konec" tentokrát jsem se v chůzi nezastavila, šla jsem do svého pokoje, kde jsem se i zamkla.
Ráno
„Emily" zaťukala mi na dveře máma. „Musíš do školy" znovu zaťukala. Do školy jsem vůbec nechtěla. Celou noc jsem skoro probrečela, naspala jsem tak dvě hodiny.
„Nemohla bych dneska zůstat doma?" řekla jsem tak, aby mě slyšela. „Dobře, dávej na sebe pozor" „Děkuju" byla jsem ráda, že mě nechala doma. Od včera jsem nic nedělala. Jediný co, tak jsem jedla, chodila na záchod a pila. Nejhorší bylo, že jsem si o tom neměla s kým promluvit, neměla jsem totiž už nikoho, komu bych mohla říct všechny své pocity.
