youtuber člověk ?

107-Bonny,kočka,auto

Celá ta věc se svatbou už díky bohu skončila a rodina zase odjela, teda až na mou babičku, která ještě pořád bydlí v našem pokoji pro hosty s tím, že tady zůstane až do mé maturity. Až na tuhle maličkost se tedy všechno vrátilo do starých kolejí. 

Třeba já se jdu teď projít s Bonnym. Už dlouho jsem s ním nebyla sama venku. Dříve jsme chodili i do lesa a dokázala jsem s ním být celý den venku, ale teď už na to prostě není čas. Je sedm hodin, takže už se stmívá. Procházíme se po parku, házím mu míček a hrajeme si. 

Když už byla opravdu tma a park se začal plnit pochybnými existencemi raději jsme zamířili domů. Šli jsme podél silnice a užívali si chvilku klidu. Neměla jsem ho na vodítku, je vycvičený, neutíká mi. Tedy pokud nepočítáme ten zkrat, v ten den co jsme se poprvé viděli s Honzou. 

Viděla jsem v dálce před námi světla auta, tak jsem šla více na kraj, ale jinak jsem to neřešila. Auto se blížilo a když bylo těsně před námi, na druhé straně silnice se objevila kočka. Bonny ji viděl, rozběhl se za ní a už bylo pozdě. 

Bylo to celé tak rychlé, řidič nestihl zabrzdit. Do očí se mi nahrnuli slzy a rozběhla jsem se k Bonnymu. Ležel na kraji silnice a kňučel. Řidič z toho byl stejně v šoku jako já. Na rozdíl ode mě ale ani na chvilku nezaváhal a nabídl že ho nás zaveze k veterináři. 

Vzal Bonnyho do náruče a položil ho na zadní sedadlo auta. Bez váhání jsem si sedla k němu, celou cestu se ho snažila uklidnit a doufala jsem že to zvládne. Měl zakrvácenou zadní packu a pár škrábanců kolem očí.

Řidič "moc mě to mrzí, byla to nehoda" snažil se na mě promluvit. 

Já "měla jsem ho uvázat" pořád jsem přes slzy skoro neviděla. 

Do deseti minut jsme byli u veterináře a ten si Bonnyho rychle převzal do ordinace. Já ale musela počkat v čekárně. 

Řidič "vážně se omlouvám" taky mu nebylo zrovna nejlíp. 

Já "vy, vy za to nemůžete, to tak kočka, byla na druhé straně viděl ji a rozběhl se k ní" přehrávala jsem si to v hlavě.

řidič "jsem Petr" podal mi ruku.

já "Amy, můžete mi tykat" pořád jsem byla myšlenkami ve vedlejší místnosti. 

Petr "ten doktor je můj dobrý kamarád, bude v pořádku" uklidňoval mě. 

Já "měla bych vám poděkovat" 

Petr "za co?" 

já "mohl jste nás tam nechat a jet dál, určitě jste někam spěchal" 

Petr "to už je teď jedno, nedokázal bych odjet, sám jsem přišel o psa, nikdy bych si neodpustil, kdybych někomu způsobil stejnou bolest" 

 Otevřeli se dveře a doktor nám oznámil, že bude v pořádku, ale bude ho muset operovat, kvůli vnitřnímu zranění. Zbytek jsem neposlouchala zajímalo mě jen to "bude v pořádku" Dal mi podepsat nějaký papír, že s tím souhlasím a řekl, že mu to bude trvat tak hodinu a pak že bude Bonny stejně ještě spát, takže prý mám jít domů. 

Já "nemůžu ho tady nechat" přešlapovala jsem tam a zase zpátky.

doktor "postaráme se o něj, bude v narkóze a dříve než ráno před osmou se stejně neprobudí"

 já "můžu hned ráno přijít?" 

doktor "samozřejmě, a kdyby se něco dělo zavolám vám" 

Petr "zavezu tě domů" 

já "musí být v pohodě, nesmím o něj přijít" zoufale jsem koukala na doktora. 

Petr mě zase naložil do auta a vezl domů. Samozřejmě jsem ho navigovala. Volala mi máma. 

Já "no bezva, to mi ještě chybělo" 

Petr "tak jí to zvedni" 

já "nechce se mi jí to vysvětlovat po telefonu" típnula jsem jí to.

Za dvacet minut jsme byli před našim domem. Ještě jednou jsem Petrovi poděkovala a šla jsem domů. Hned ve dveřích mě chytla mamka. Nestihla jsem ani nic říct. 

Mamka "proč mi nezvedáš telefon? A kde jsi byla tak dlouho? Zítra jdeš do školy!" 

já "ahoj mami, taky tě ráda vidím, víš že mě někdy vážně dokážeš podržet, když mám nervy v hajzlu protože můj pes leží na operačním stole?!" přetekly mi nervy. 

Nechtěla jsem na ni takhle vyjet, nejspíš ze mě křičela zoufalost a strach o něj. Doslova jsem utekla do svého pokoje a svalila se na postel. Všechno se mi to objevilo znova před očima, ty světla, ta kočka, pískot brzdících pneumatik. 

Zase se mě zmocnil pláč a nešel zastavit. Po pár minutách za mnou přišla mamka. Už nekřičela, lehla si ke mě a objala mě. 

Já "musí to zvládnout" 

mamka "co se stalo?" 

já "vběhl mi pod auto" při vyslovení té věty jsem se rozbrečela ještě víc. 

Mamka "kde je teď?" 

já "ten pán co ho srazil nás zavezl na veterinu, doktor je prý jeho kamarád teď ho operuje" 

mamka "bude v pořádku, je silný" 

já "hned ráno za ním pojedu" 

mamka "zavezu tě, teď se zkus prospat" políbila mě na čelo a odešla. 

Převlékla jsem se a zalezla zpátky do postele. Prospat se, mám spát? Vážně mám spát když můj nejlepší kamarád leží na operačním stole? Několikrát mi volala Linda i Honza. Nechtělo se mi s nimi mluvit. Nechtělo se mi s kýmkoliv mluvit. Chtěla jsem být jen s ním.

#really anonymous∞