Kočkou proti své vůli

Kapitola 1

"Dobrou noc holky moje, a ty si, Eliško, važ toho, že spíš s maminkou v mojí posteli", pohladil jsem ženu a dceru po vlasech.

"Mňau", připomněla se mi naše kočka, která se uvelebila mezi holkama, a pohladil jsem ji taky.

"Dobrou a moc, Marku, neponocuj, však zítra je taky den"

"Jo, to nikdy Jano nevíš", zažertoval jsem.

"Dobrou, tatínku", popřála mi Eliška.

Zavřel jsem dveře ložnice, abych holky nerušil. Vím, že to není příliš výchovné, aby si dítě zvykalo spát v posteli rodičů, ale na druhou stranu, já se do postele hned tak nedostanu.

Zasedl jsem si v pracovně k počítači, že snad konečně už dodělám část programu, nad kterou jsem se trápil několik dní, a naše druhá kočka, respektive kocour, mi vyskočil na klávesnici a odmítal se hnout.

"Mňauuuuuu !!!", mňoukal kocour jako blázen a přešlapováním po klávesnici vytvářel v programu unikátní části kódu.

"Kocourku, já ti vůbec nerozumím, co po mě chceš?", natáhl jsem ruku, že ho podrbu za ušima...

•••

Nic. Vpravo nic ani vlevo nic. Nahoře nic dole taky nic. Ovšem ne obyčejné nic, ale Nic s velkým N. A pak jsem tady tedy ještě já. Ale jak tak na to koukám, dá- li se to tak říci, já s malým j, neb jsem někde pravděpodobně nechal tělo. Ale zase na druhou stranu kde je nic, tedy Nic, tam je i klid a já alespoň nejsem ničím rušen v přemýšlení, kde to jsem, kde je moje fyzická část a jak je možné, že existuju bez ní. No, a málem jsem zapomněl na nepodstatné, kdo že vlastně jsem. Kdo tedy jsem Já ?

No, tak bych začal něčím jednodušším. Jakou má Nic barvu ? Hm, ať se dívám, jak se dívám, a že to bez očí je fakt divnej pocit, tak docházím k závěru, že nijakou, přesněji žádnou. No co se tak od Nic dalo čekat.

Ok, zkusím tedy radši další z otázek, kde je moje tělo ? Že bych byl mrtvej ? Tohle je posmrtný život ? No dost divný posmrtný život... Jiná forma existence v jiné realitě ? Ale pak tedy Nic je dost málo. A co se na to podívat z náboženské strany věci. Ráj ? To pak tedy lituji věřící. Peklo ? Bez Satana a tak ? Nikde Nic, to Nic s velkým N a jen já. Já sám. Sám se sebou. Na věčnost. Malé úsporné peklo, sám sobě žalobcem, soudcem, žalářníkem a zpovědníkem... Jo peklo by to mohlo být. K takové existenci tělo není třeba a zároveň by to mohla být i odpověď na otázku, kde to jsem. "

Na moment jsem uvěřil své teorii o peklu.

"Ne, to je blbost, za prvé jako správný ateista na peklo nevěřím a za druhé já jsem hodný chlapec."

Náboženskou teorii jsem definitivně zavrhl a pokračoval dál v úvahách.

"Tak pak jedině teorie za všechno můžou mimozemšťani, na ty se dá svést všechno. Ovšem moment, zas takový klid tu není, něco slabého slyším"

Soustředil jsem se, abych rozluštil ten zvuk. Byl to čím dál hlasitější. Po chvíli jsem zkoušel přijít na to, jak si neexistujícíma rukama zacpat neexistující uši. Kravál to byl neuvěřitelný a zněl asi takhle: "Tak už se kurva fix prober, nemáme na to celý den, dávám ti poslední možnost"

Pravdou je, že bych tomu hlasu rád vyhověl. Ale vůbec jsem netušil, jak to mám udělat.

"Hej, kdo jsi" snažil jsem se překřičet hlas, ale ten mě s úspěchem ignoroval.

"Co teď udělám, neudělám rád, ale jestli nezabere tohle, pak už nic" konstatoval hlas.

"Jaaaaaaaaaaaaaaauuuuuuu", mým neexistujícím tělem projela neuvěřitelná bolest. Tak neuvěřitelná, že jsem cítil každý sval, každou kost, každý nerv. Jen stěží jsem popadal dech a řval tou šílenou bolestí. Když bolest přešla a já slyšel jen svůj sípavý dech a tlukot svého srdce, uvažoval jsem, že teorie o peklu nebyla zas až tak špatná. Ovšem něco se změnilo. Všude byla tma a já měl zpátky tělo. A taky smrad, který mě v pravidelných intervalech ovíval. Smrad, jaký je cítit snad jen ve skladu norského přístavu plného vykuchaných nahnilých ryb. Ta tma mi trochu vadila a na rybí puch jsem si jen těžko zvykal, ale všechno lepší, než Nic. Za nějaký čas jsem si vzpomněl, že tmy se dá zbavit tak, že otevřu oči. Na to, co udělám s rybím odérem jsem zatím nepřišel. Ano, o nosu se mi pár věcí vybavilo, ale jestli se dá zavřít, to netuším. Zkusil jsem levé oko. Pomalu, pomaloučku. Šlo to dobře, ale výsledek zatím nic moc. Tak jsem zapojil do práce i pravé oko. I když už jsem měl obě oči dokořán, tak tma nezmizela, ale byla jiná. Uprostřed mého zorného pole byla černější, než co jsem doposud viděl, po okrajích prosvítalo světlo a uprostřed té černoty na mě svítily dva žluté úzké proužky. A jak se můj zrak lepšil a vidění se mi ostřilo, skvrny a fleky dostávaly tvary a barvy, a já zjistil, že ležím zády na zemi, ruce a nohy rozhozené, na prsou mi sedí kocour černější než noc, svoji hlavu má asi centimetr před mým obličejem a strašně mu smrdí z tlamy po rybách. Předl. Po nějaké době ho to asi přestalo bavit, z úzkých proužků se mu staly dvě obrovské svítící oči a řekl: "Ahoj Marku."