Kočkou proti své vůli

Kapitola 5

"Marku, ježí se mi srst sama od sebe, to není dobrý, děje se něco podivnýho", obrátil se na mě kocour z rozstříleného pultu lokomotivy.

"Nestraš, co ještě podivnějšího by se mělo stát? Tobě to co jsme zatím zažili nestačí?" Podrbal jsem Čerta za ušima a zkontroloval zbylé kontrolky. Po odříznutí létajících bytostí za tlakovými uzávěry jsme se s vlakem už tolik nehnali, lokomotiva přeci jen dostala pěkně zabrat, ale zase na druhou stranu jsem už chtěl být z tohohle rozpadajícího se světa pryč. Pryč za mojí milovanou dcerou a ženou.

"Nevím, a ani můj kočičí šestý smysl netuší, o co jde, ale dobrý pocit z toho nemám."

"Ty dokážeš uklidnit", radši jsem věnoval pozornost trati před námi. Jedničku u kulometu na předním vagónu ozařovaly reflektory lokomotivy, takže vrhal na stěny tunelu efektní stíny. Zajímavé bylo, že celé metro bylo opuštěné a trasa byla volně průjezdná. Zatím na všech návěstidlech, tedy né, že bych se jimi řídil, bylo na volno. Atmosféra v torzu kabiny byla více než napjatá, jediné zvuky, které jsme slyšeli, pocházely od jedoucího vlaku a byly doprovázené meluzínou průvanu z rozstřílených oken. Pozoroval jsem kolejnice na trati a vzpomínal na dobu, kdy jsem se žil normálním životem. Kdy kočky jen mňoukaly a metrem jsem jel maximálně tak do práce.

"Čerte, co se ti stalo, jak jsi říkal v autobuse. Myslím to, že to moc bolí", vyžil jsem ponuré atmosféry.

"Nechci o tom mluvit. Prostě jsem znal jednu kočku, kterou dostali a zlomili"

"Jak dobře jsi ji znal?"

"Víc než dobře", smutně odpověděl kocour a já radši už ve výslechu nepokračoval a dál pozoroval tunel před námi.

"A sakra kocoure, měl jsi pravdu, něco se děje", zbystřil jsem pozornost a začal snižovat rychlost.

"Co, kde ? Nic nevidím ani necítím", postavil se kocour na řídícím pultu.

"Na návěstidle před námi, už není volno, ale výstraha", snížil jsem rychlost na minimum.

"A to znamená?"

"To znamená, že na dalším návěstidle bude stůj, což je poprvé za celou trasu, ale je zajímavé, že na červenou reaguješ zježenou srstí", usmál jsem se na něj.

Pomaličku jsem dojížděl s vlakem těsně k návěstidlu, které nám zakazovalo další jízdu. Šlo o semafor před vjezdem do stanice, která zároveň sloužila jako obratiště. Před námi stál na koleji u nástupiště vlak metra, ale něco se mi na něm nezdálo.

"Čerte, teď mám divnej tlak v břiše i já", zastavil jsem vlak.

"Tak sis měl dojít, než jsme vyjeli, ve stanici nelze", uchechtl se Čert,"půjdeme to prozkoumat ?"

"Jsi magor ? Nejsme žádná vědecká expedice, ani záchranná mise. Prostě najedeme co nejvíce do stanice, až se dostaneme za výhybku, nacouváme s vlakem do obratiště a přejedeme na druhou traťovou kolej. Tedy pokud tam taky něco nestojí.", rozhodl jsem.

"Ok ok, snad nemáš nahnáno Marku?"

"A víš, že mám ? Nějak se mi to tady opravdu nelíbí", sevřel jsem brokovnici v dlani, vydal instrukce kyborgům, jak uskutečníme obrat a pomalu se rozjel proti červené na návěstidle, až jsme dojeli za první výhybku a zároveň těsně k soupravě metra.

"Proboha živýho, co je to!", vyjekl jsem nefalšovanou hrůzou při pohledu do útrob soupravy. To co se pohybovalo v posledním vagónu soupravy byla karikatura člověka, místo rukou měla dva páry pařátů s dlouhými ostny v lokti. Nohou měla čtyři páry jako pavouk, místo úst kusadla, ve kterých cosi přežvykovala a zbytek držela jedním párem pařátů. Jen oči měla lidské. Všude okolo ní byla v kalužích krve torza těl. Lidských těl. A to, co přežvykovala, bylo právě jedno z nich. Krev obludě stékala po kusadlech na slizem pokryté tělo.