Kočkou proti své vůli

Kapitola 12

"Tak, co radíš", otočil jsem se na Janu, když jsme stáli před vstupem do hlavní budovy pevnosti. Sice by se slušelo říci do paláce, ale spíše mi to připomínalo výrobní halu.

"Půjdeme dovnitř", dostal jsem odpověď.

"Ať je po tvém. Haló, je někdo doma?", nečekal jsem na nic a vešel hlavním vchodem. Přemýšlel jsem, co se se mnou děje a proč nefungují moje kočičí instinkty. Ta kočka někde ve mně pořád je, jen se mrcha někam bůhví proč schovala a nechala mě samotného. Budu ji muset na něco nalákat. Co že mi to ještě zbylo v lékárničce?

V podstatě jsem byl v takovém rozpoložení, že mi v tu chvíli bylo jedno, kdo, nebo co bude za dveřmi. Přirovnání k figurce ve hře mi nevím proč přišlo čím dál více výstižnější.

"Jsi magor, Marku? Co kdyby tě tu někdo sejmul", rozhlížela se Jana po vstupní hale, kam za mnou ostatní vešli. Vybavení nebylo nic moc, nějaká ta ozdobná keramika, stylová tapisérie vypodobňující jakousi apokalypsu, rudé koberce. Nic kýčovitého.

Po schodišti k nám někdo přicházel.

"Jste očekáváni, pojďte za mnou", prohlásil zřejmě majordomus.

Ani nevím proč, možná únava, a to jak fyzická, tak i psychická, možná přespříliš prudký pohyb sluhy, zmáčkl jsem spoušť AK-17 a dopřál sluhovi krátkou dávku celopláštěných průrazných kulek.

"Pardon, to mi nějak ujelo", promluvil jsem do ticha po střelbě.

"Zase nervy?", zeptal se mě zúčastněně kocour, zato Jana se na mě dívala káravým pohledem, asi jako když učitelka hubuje žáka, který o přestávce okno rozbil .

"A teď víme prd, kam máme jít", komentovala pragmaticky zastřelení sluhy Eliška. Holka mě překvapovala, mrtvola sem, mrtvola tam, a s ní to ani nehne. Ale na druhou stranu, když tu chtějí zůstat, ať si zvyká. A pak, jedinej, kdo má z tohodle světa nějaké psychické potíže, jsem tak akorát já.

"Hej chlape, kam jsme tě měli následovat?" křičela Albína umírajícímu do ucha. Albína je taky jasná. Vypadá jako malá milá kočička, a dokázala by z nejtvrdšího agenta vymlátit i to, co neví, a pak by si ho dala ke svačině.

"Poslední patro, hlavní sál", zasípal majordomus a zemřel.

"Tak jdeme", vyzvala nás kočka.

"Nebylo v tom nic osobního", pronesl jsem k mrtvému, když jsem ho překračoval. Že by svědomí? Ale ne, figurky nemají svědomí, jen mi to v tu chvíli přišlo jako vhodná fráze.

"Výtah by nebyl?" zeptal se kocour, když jsme stoupali po schodišti.

"Hezky šlapej", odbyl jsem ho. V tom se za námi ozvala rána a tříštění skla. Ohlédli jsme se všichni na ráz.

"Omluvte mě, musím se zkalibrovat pro vnitřní prostory", prohlásil Dvojka, který šel poslední. Kyborg v mezipatře zřejmě špatně odhadl svoji výšku a výšku zavěšeného lustru a setkali se.

"Ježiš, co si tu o nás pomyslí. Zabíjíte sluhy, ničíte vybavení", smála se Albína a nedalo jí, aby zbytky lustru neshodila do šachty schodiště, kdy se po několika málo vteřinách ozvala tlumená rána, jak se kusy lustru tentokrát potkaly s podlahou v přízemí.

"Uklízíš?", pošťuchoval ji Čert.

"Překalibrováno", oznámil kyborg.

"Tak jsme se zasmáli a jdeme dál, už jen dvě patra", škrábal jsem se pažbou jedné z AK-17 na prsou, protože jsem se začal schodišťovým výstupem docela slušně potit, což vůbec nedělalo radost mým čerstvým ranám od kocoura a začaly svědět jak deset čertů. Poslední patra se už nic zvláštního nepřihodilo, když tedy nepočítám neustálé okřikování Elišky. Ta, totiž, inspirována kočkou a létajícím lustrem byla neustále ohnutá přes zábradlí a po zákazu házet dolů vázy či jinou výzdobu, alespoň plivala. A Albína se tomu jen hloupě smála. Tedy do té doby, než jsem ji pohrozil, že jestli nepřestane, pošlu ji zjistit, jak lustr dopadl, a to stejnou cestou jako ona jeho - letecky.