Kočkou proti své vůli

Kapitola 13

Nicota mě přivítala ranou do břicha, až jsem se prohnul do předklonu. Druhá rána následovala okamžitě a přímo do hlavy, takže mě narovnala zpět. Jizva na tváři, památka na pavoučí lid, mě začala krvácet a zlomená žebra jsem přestal počítat už dávno. Procento poškození vylétlo zas o něco výše. Oligotunus nechtěl dát svoji kůži zadarmo a vracel mi to za rány pažbou do jeho obličeje. Bohužel brokovnici jsem ztratil hned při první ráně a na pěstní souboje moc nejsem. Naštěstí Oligotunus se musel příliš soustředit na přežití v Nicotě, takže regenerace jeho organismu byla minimální, ale i tak byla na tom mnohem lépe než já. Můj osobní regenerátor mi teď může tak maximálně držet palce. Packy. Rána střídala ránu, jak do mě Oligotunus vztekle bušil a jen tak tak jsem je stačil vykrývat. Klika byla, že v Nicotě jeho magie nefungovala a musel se omezit na prostý fyzický kontakt.

Pomalu mě to přestávalo bavit. Přestávala mě bavit , role boxovacího pytle. Rukou, kterou jsem se zrovna nekryl, jsem prohmatal kapsy a štěstí stálo, mrcha, jednou taky při mně. Nahmatal jsem plato nějakých farmak a obratně je jednou rukou vymačkal a bez zapití spolkl. Co to bylo zač, jsem si nestačil všimnout, ale varování "NEPOUŽÍVAT VE VĚTŠÍM MNOŽSTVÍ" jsem zahlédnout stačil. Je platíčko větší množství? Ještě že nebudu muset před nějakou antidopingovou komisi. Druhý šťastný nález byl kus řetězu, kterým byla připevněna jakási dávno ztracená výstroj k opasku, a nevím, proč jsem si ho schoval do kapsy.

Než jsem si stačil omotat řetěz kolem obou rukou, abych získal improvizované boxery, tablety začaly účinkovat. Mysl se mi rozjasnila, všechny smysly se mnohonásobně vylepšily a možná i ty, co nemám. Svalová hmota dostala takový přísun energie, že bych byl určitě schopen nadzvednout lokomotivu a hodit ji po Oligotunosovi. Ačkoliv jsem měl nepočítaně zranění, bolest úplně zmizela a zanechala po sobě libý pocit, až euforii a kočka ve mně vrněla.

K mému údivu míra poškození se opět o několik hodnot zvětšila a pomaloučku rostla. Co to armáda podává vojákům v poli za sračky? To ovšem znamená, že mám teď sice výhodu, ale jsem omezen časově. I když to je tak paradox, v Nicotě neexistuje prostor ani čas, ale jsem omezen časově. Můj mozek dělal, že tuhle myšlenku vůbec neslyšel a moje kočičí já se slastně protáhlo. Protáhlo se mým tělem. Protáhl jsem se já. Nějak si pořád nemůžu zvyknout, že já a kočka jedno jest.

"Tak konec srandy, teď z tebe vymlátím, kde je královna, a pak tě tu nechám na věčnost. Budeš tu jen sám se sebou, a protože jsi nesmrtelný, tak předpokládám, že si to fakt pěkně dlouho užiješ. Ačkoliv tvoje existence bude stále přetrvávat, pro ostatní světy existovat nebudeš. Prostě takové soukromé peklo. Sám jsem to na chvíli zažil a můžu ti říct, je to fakt peklo. Ale ty to budeš mít na furt", ďábelsky jsem se rozchechtal vlastnímu vtipu, zatímco mě Oligotonus neustále zasypával jedním úderem za druhým. A i když už jsem teď měl omotané ruce řetězy, připravené zasadit bolestivý úder, kopl jsem Oligotunuse největší možnou silou mezi nohy. K mému uspokojení jsem zjistil, že se anatomie pána Zla neliší, a Oligotunus se skácel k zemi stočený do klubíčka držíc se za postižené partie. Alespoň teď ví, co znamená nakopat někoho do koulí. Ale asi bych měl přehodnotit, kdo je tu vlastně ten zlý, protože tahle rána pod pás, to bylo ode mě opravdu ošklivé. Ošklivé. Podlé. Zákeřné. A s mým svědomím to ani nehlo. Ani nemohlo, protože svědomí mi sežrala kočka - moje kočičí podstata. Jediné, co se teď hýbalo, byla čísla na stupnici poškození, a to směrem nahoru. Budu muset zrychlit. Vzal jsem Oligotunuse za límec, postavil ho na nohy a zapojil do boje ruce s řetězy. Tentokrát funkci boxovacího pytle převzal Oligotunus. Řetězy mu nechávaly úchvatné plastiky roztržené a krvácející kůže v obličeji. Face Blood Art. Asi se dám na umění. A to moje učitelka výtvarné výchovy tvrdila, že jsem naprostý dřevo.