Kočkou proti své vůli

Kapitola 9

Jak lidé, tak tvorové temné armády ani nedutali a jen hleděli k víru, který se přibližoval k lidské armádě. Nebe se zatáhlo a blesky křižovaly oblohu s takovou razancí, že ve chvíli záblesku bylo jak v pravé poledne. Královna podezírala Oligotunuse, že je to určitě jeho dílo, a Oligotunus naopak podezíral lidské čaroděje.

"Proboha", zašeptala Jana a i nevěřící se začali modlit, když vír vyplivl dvě kovová monstra, která se zabořila po kolena do země. Ale ihned se vydrápala a zaujala postavení několik metrů od sebe a vyčkávala. V rukou každé monstrum drželo válcovitou věc, ze které se houpaly jakési pásy.

"Oni mají kulomety", jediná poznala zbraně Jana.

"Ku - co?", nechápala královna a uklidňovala svého koně, který už ztrácel trpělivost.

"Kulomety, rotační střelná zbraň, která vystřelí tisíce střel za minutu", vysvětlila Albína.

"Proroctví se naplňuje", potichu pronesl Torres. Ale ne zase tolik potichu, aby ho neslyšeli nejbližší vojáci, kteří novinku ihned předali dál.

"Na co ale čekají", zeptal se Azar.

"Spíš na koho", odpověděla Jana.

"To se zřejmě brzy dozvíme", měla poslední slovo Albína a všichni upírali zrak k rotujícímu oku víru.

•••

"Teď my Čerte", vzal jsem kocoura do náručí a naposled se rozhlédl po tomto světě. Tedy spíš po jeho podzemí. Ale ať už jsme co nejrychleji odsud a pokud jsem se nespletl, tak co nevidět budu u své manželky a dcery, daleko od nějakých bojů, daleko od mimozemských okupantů, daleko od pavoučích lidí a konečně si po těch perných dnech odpočinu. A co může být lepší, než si dáchnout v kruhu nejmilejších?

"Mám snad na výběr?" na oko se vzpíral kocour a uvelebil se mi co nejpohodlněji v náručí. Krosna mě trochu dřela do zad, ale byl jsem svým způsobem šťastný a plný očekávání. Očekávání jen příjemných zážitků. Přeci jen mě to neustálé zabíjení už trochu unavovalo. Ale pro jistotu jsem měl nabito.

"Tak, jdeme na to", skočil jsem rovnýma nohama do víru.

•••

Dopadl jsem. A dost tvrdě, příště budu muset druhou část spoje jemněji doladit, protože jsem měl pocit, že jsem právě skočil z prvního patra. Ale Čerta jsem měl stále v náruči a mnou vytvořený vír se začal ztrácet až se ztratil úplně a kolem mě se vyjasnilo.

"Je to chlap", ozvalo se někde za mnou.

"A má kočku, černou kočku", přidal se další hlas.

"Kocoura", zamručel si sám pro sebe Čert. Vstal jsem ze země a otočil se. Otočil se a nevěřil svým očím. Stál jsem proti po zuby ozbrojené armádě. Obrátill jsem se o sto osmdesát stupňů a na dohled byla další po zuby ozbrojená armáda, ale jestli jsme na tu dálku dobře viděl, tak to nebyli lidé, ale jakési kreatury.

" Do prdele", ulevil jsem si. Tohle mají být ty příjemné věci a odpočinek ?

"Čerte?"

"Marku?"

"Tatí!"

Otočil jsem se rychle zpátky k lidské armádě. Ty hlasy patřily někomu známému, někomu hodně známému a milému. Nejmilejšímu.

"Jano, Eliško", rozběhl jsem se k holkám a holky ke mně a srazili jsme se všichni tři v objetí. To samé právě dělali Čert a Albína, muchlovali se a váleli po zemi jako koťata, že chvíli bylo vidět jen černobílé klubko.