Kočkou proti své vůli

Kapitola 3

Po příjezdu do depa jsem autobus odstavil do jedné z hal a až na občasné letecké hlídky okupantů, které, jak už předtím kocour prohlásil, byly spíše formální, což sice byla na jednu stranu pro nás velká výhoda, ovšem na druhou, ani my nevěděli, jak ještě dlouho tenhle vesmír vydrží, byl v areálu depa klid.

Seděl jsem s kocourem stále v autobusu, nohy jsem si hodil na bedny s vojenským materiálem, ruce dal za hlavu a rozmýšlel další postup. Čert ležel na sedačce vedle mě a vypadal, že spí.

"Marku ?" postavil se najednou prudce kocour bez varování na všechny čtyři, až drápy roztrhl čalounění sedačky.

"Ano ? Děje se něco ?", zpozorněl jsem.

"Pravě jsem měl kontakt!"

"Gratuluji a bude to chlapeček, nebo holčička ?" podrbal jsem ho na hlavě.

"S Albínou ty ignorante", rozčílil se kocour.

"Co, kdy, kde, jak, proč ?" vymrštil jsem se ze sedačky pro změnu já a převrátil při tom bednu, na níž jsem měl nohy.

"Kontakt, teď, tady, mezi světy, snažím se o to už pěknou chvíli, nějaké další otázky?"

"Spoustu, respektive dvě, za prvé co víš o Janě a Elišce, za druhé mi vysvětli, jak to děláš"

"Všechny tři jsou v pořádku, a jak prohlásila Albína, docela se baví. Poslední část zprávy byla, že zůstanou na místě a máme se dostat za nimi."

"Fajn, aspoň že holky si užívají", poznamenal jsem na adresu kočky, ale ve své podstatě jsem byl rád, že jsou v pořádku, a pokračoval jsem: "a teď mi vysvětli, jak to děláte."

"No, to je jednoduché, samice se přikrčí, vystrčí zadek, samec zezadu na ní a pro jistotu se jí zakousne do kůže na krku, aby si to náhodou ještě nerozmyslela, a pak už jen tam a sem...", oplatil mi kocour stejnou mincí.

"Čerte !" neudržel jsem emoce na uzdě. Nesnáším totiž, když mě někdo dostane mým vlastním vtipem.

"Sorry", poťouchle se usmál kocour."No to je jednoduché..."

"Čerte !!!"

"Nech mě sakra domluvit. Viděl jsi určitě někdy kočku, jak leží, oči má sice přivřené, ovšem ne zavřené, hlavu vzpřímenou a naprosto nepřítomný výraz ?"

"Jasně, myslel jsem, že usnula dřív, než si stačila lehnout celá."

"Omyl, Marku, jde o zvláštní stav, kdy část kočičího Já opustí svojí fyzickou podstatu a brouzdá mezi realitami tak, jako ty po síti a zbytek Já hlídá okolí fyzického těla, aby v případě nebezpečí podniklo příslušné kroky. Přesný technický popis ti neřeknu, protože ho sami nevíme, ale je to pro nás tak přirozené jako pro lidi chůze."

"Fajn a důvod ?"

"A proč ty brouzdáš po síti?"

"Hm", přemýšlel jsem, "pro informace a zábavu?"

"Přesně !"

V mém životě bylo několik okamžiků, kdy jsem chtěl být někým jiným a tohle byl jeden z nich. To, co jsme my lidi horko těžko uměle realizovali, kočky uměly sami od sebe, a to bez jakéhokoliv podpůrného hardware, a o porovnání rodící se virtuální reality s tím, co měly kočky k dispozici ani nemluvě.

"Hele, Čerte", vytrhl jsem se ze zamyšlení, "a kolik vlastně existuje světů, vesmírů, realit, či jak to nazvat?"

"Á, pán začíná přemýšlet", začal kocour pomalu švihat ocasem. "Počet světů nelze přesně vyjádřit, ale je jich minimálně tolik, kolik je bytostí s fantazií."