Kočkou proti své vůli

Kapitola 11

Další den jsme dorazili k hradbám pevnosti. Cestou jsme už na nikoho nenarazili. Sice jsem tu a tam dalekohledem zahlédl nějaké ozbrojence, ale zřejmě se zpráva o šíleném ampliónu rozšířila daleko po kraji. Eliška si během cesty vyměnila několik zpráv s královským vrchním mágem a teď odesílala depeši o našem dosažení hradeb.

"Jak se dostaneme dovnitř?" strčil jsem do obrovských okovaných vrat, a ta se k mému údivu bez odporu otevřela. Nejdříve jen na pár centimetrů, a když jsem zabral pořádně , rozevřela se úplně.

"To bude past", varovala Jana.

"Nemyslím, podívejte se", ukázala Albína skrz vrata, kde byl vidět obraz zkázy, jako by pevnost její posádka narychlo opouštěla. Všude nepořádek, haraburdí, tu a tam nějaké mrtvé tělo.

"Jdeme, proto jsme sem přišli, abychom šli dovnitř", seskočil kocour z mého koně a prošel bránou pevnosti. Nezbylo nic jiného, než ho následovat.

"Jedničko, Dvojko, buďte ve střehu", nabádal jsem je.

"Nemám z toho dobrý pocit", rozhlížela se Jana po okolí. Kocour si to ťapkal před námi a kromě svištění větru byla jediným zvukem ozvěna kopyt našich koní. Po nebi se honily šedé mraky a vypadalo to, že brzy začne pršet.

" Od sídla toho, jenž chtěl ovládnout svět, jsem tedy očekával větší odpor", uvažoval jsem nahlas a všiml si, že to, kolem čeho právě projíždíme, není nějaké avantgardní sousoší, ale spečené postavy, které podle stop ožehnutí na dlažbě někdo doslova usmažil zezadu, když prchaly z pevnosti. A takových upečených tu bylo více. Někdy skupinka, opodál dvojice, jinde jednotlivec.

"Co se tu stalo", nechápala Jana.

"Že by nás někdo v našem úkolu předběhl?" žertoval jsem.

"Vypadá to tak. Co si o tom myslíš, Čerte?" zavolala Jana na kocoura, ten ale na voláni nereagoval.

"Neslyší tě kvůli límci", hodil jsem po kocourovi minci, kterou jsem našel v kapse, a trefil ho jsem ho do hřbetu.

"Au", kocour se zastavil a otočil na nás.

"Jana se tě ptá na tvůj názor", vysvětlil jsem mu.

"Aha, a jak že byla otázka?"

"Že nás někdo v naší práci předběhl", zopakoval jsem otázku a Jana přikývla.

"Podle mě se pomlátili z nějakého důvodu mezi sebou. Respektive důvod je ten, že část obyvatel chtěla dezertovat a ostatní jim v tom zabránili i za cenu smrti. Otázka je, z čeho měli tak panickou hrůzu", dokončil Čert analýzu okolí.

"Fakt záhada, co je tak vyděsilo", odpověděla kocourovi Albína a začala předvádět jeho řev, který vydával, když jsme mu čistili absces. Natolik se do toho vžila, až spadla z koně.

"Myslíš, že až tak?", seskočil jsem z koně a zvedl kočku ze země.

"Z čeho?" nechápal kocour.

"Je to černý s bílým lemem, a když to křičí, pukají skály a zdejší obyvatelé v bolestech umírají. Kdo uhodne, kdo to je", seděla Albína už zpátky vedle Elišky a šibalsky se usmívala.

"Čert, bojí se Čerta", ukázala Eliška na kocoura.

"Mě? Nesmysl", kroutil kocour nevěřícně hlavou.

"Jasně, že tebe, i to dítě to pochopilo. Už jsi se viděl a slyšel, když ti Jana s Markem čistí ránu na zadku? "

"Moment, říkal jsi, že část chtěla zdrhnout a ostatní jim v tom zabránili?",došlo mi až teď, co zásadního kocour řekl.