Kočkou proti své vůli

Kapitola 2

"Mami. Kde to jsme ?"

Mladá žena, malá holčička a bíla kočka stály uprostřed kvetoucí louky. Byl krásný letní den, příjemné klima, ani horko, ani zima, nebe bylo azurové, tu a tam se na obloze potuloval bílý obláček a do toho všeho se smálo slunce.

"No to mě poser", řekla kočka při pohledu na okolí.

Žena i holčička se podívaly na kočku. Žena přísným, až káravým pohledem, holčička spíše pobaveně.

"Pardon", omluvila se kočka, "já zapomněla, že mi rozumíte."

"No Albo ! Jak to mluvíš ? A jak to, že mluvíš ?" řekla žena bíle kočce.

"Proč by, mami, nemohla mluvit?", vzala si holčička kočku do náručí a začala ji hladit. Ta na oplátku přivřela oči a začala příst. "A kde je táta a Čert ?"

"Eliško, já nevím, já vůbec nevím co se to děje, kde jsme, kde je táta a kde Čert. Jediné co vím, že to tady vypadá jak v nějakém kýčovitém kalendáři 'Naší přírodou'.

Kočka i holčička se na sebe nechápavě podívaly a holčička pokrčila rameny,což mělo znamenat asi něco jako 'Co to ta máma blábolí ?'

Kočka promluvila k ženě: "Ale Jano, co jsi tak překvapená, jak říká Eliška, my jsme mluvili vždy, jen nám díky jistým okolnostem teď rozumíte, nicméně jsem netušila, kam nás ty okolnosti dostanou. A tohle", ukázala sněhobílou packou po okolí, "opravdu předčilo moje očekávání. Předpokládám, že jsme pěkně daleko."

Jana se posadila do trávy, Eliška jí sedla na klín a Jana se zeptala: "Jak daleko, kde daleko ?"

"No přesunuly jsme se do jiné reality, která je bohužel na hony vzdálená té, odkud jsme přišly, ale jinak to nešlo, jste naživu a to je nejdůležitější," odpověděla kočka.

"Ale mě se tu docela líbí", vmísila se do hovoru Eliška, utrhla žlutý květ z květiny, která rostla po celé louce, dala si ho do dlaní a foukla. Květ se zvedl závanem dětského dechu a pomalu plachtil k zemi, přičemž měnil tvar a zbarvení, a než dopadl na zem proměnil se v pestrobarevného motýla, který zamával křídly a vznesl se do vzduchu.

"Dost dobrý" ohodnotila Eliščino kouzlo kočka.

"No všichni tu nejsme", smutně pronesla Jana,"a já nic nechápu, jen mám tušení, že Marek je v pořádku."

Kočka se Janě otřela o bok: "Neboj se o Marka, Čert se o něj postará a najde nás, dříve či později."

"Ano mami, o tátu se neboj, Čert mi na něj dá pozor", vyrobila Eliška svého 53 motýla.

"Eliško, nech už ty motýly, nebo porušíš rovnováhu zdejšího ekosystému", okřikla kočka Elišku a obrátila se na Janu," teď se, Jano, musíme domluvit, co dál."

Eliška uraženě tleskla a motýli se proměnili v kapky vody, které se na kočkou slily v ledovou sprchu.

"Eliško, copak se takhle chová malá slečna ?", Jana pravou rukou předpažila, prsty vytvořila znamení ohně, a než ledová tříšť stačila kočku zasáhnout, vypařila se.

"A sakra", řekla Eliška.

"A sakra", řekla kočka.

"A sakra", řekla Jana.

Jana schovala ruku za zády v domnění, že si předešlé události nikdo nevšiml. Ovšem sežehnutá srst na špičce ocasu kočky se přehlédnout nadala.

"No to ti teda pěkně děkuju, chápu, že při výchově potomků musí být občas tvrdá ruka, ale to se neumíš ovládat ? Já bych se tý vodě v pohodě vyhla, ale tvůj ohňový útok byl dosti nečekaný" pustila se Albína do Jany a začala si čistit postiženou část těla " doufám, že se Čertem s nepotkám dřív, než bude opět komplet bílá, to by zase bylo keců 'Albo, kampak jsi ten ocas strkala ?' nebo 'Albo, ty se nám vybarvuješ a začalo ti to u ocasu'"