call me daddy 3 » h.s.

164.

Následující ráno jsem se probudila vedle Harryho, bolela mě hlava jako střep. Nevěděla jsem co tady dělám, proč tu jsem a jak jsem se sem dostala. Měla jsem v hlavě úplně prázdno.

"Dobrý ráno." zašeptal Harry s úsměvem na tváři, no mě moc do smíchu nebylo.

"A - ahoj." vydala jsem ze sebe a chytla si hlavu. "Proč - co tady dělám?"

Když na to tak zpětně vzpomínám, musela jsem mu v tu chvíli zlomit srdce.

"Ty - nepamatuješ si to?" podle mě byl zaskočený, já akorát nevěděla proč.

"Asi ne, já - já jsem byla opilá a pak - pak už nevím." zamumlala jsem tiše a podívala se na něj. "Co se stalo?"

"Eh, to není důležitý, myslím." zakroutil hlavou a odvrátil pohled.

"Chci to vědět. Co se včera stalo?" položila jsem mu otázku a víc si na sebe natiskla peřinu. "Proč jsem tady a ne u sebe?"

"Když jsem včera šel dolů, seděla jsi tam a pila. Brečela jsi, snažil jsem se s tebou mluvit, ale ty jsi neodpovídala a - a pak jsi se na mě natiskla. Vzal jsem tě sem, nemohl jsem tě dát k tobě. Zoe tam spinkala." povzdechl si předtím než pokračoval. "Řekla jsi mi, že - že mě miluješ." moje srdce nejspíš vynechalo úder.

"Já - byla jsem opilá, nevěděla jsem co - co říkám."

Nejhorší na tom byl ten fakt, že i když jsem byla opilá a nevěděla jsem co říkám - Harry si potom myslel, že jsem řekla nesmysl, přitom jsem řekla pravdu akorát jsem mu to nemohla tehdy přiznat.

"J - jo, já vím." zamumlal a začal se zvedat z postele, natáhl si na sebe tričko a postavil se k oknu.

"Harry." řekla jsem a posadila se na posteli. "Doufám, že jsi - doufám, že jsi to včera večer nebral vážně, že jsi bral v potaz, že jsem byla tak trochu mimo a - musel jsi počítat s tím, že řeknu něco -" přerušil mě.

"Ne, ne. Nic neříkej, jasně, že jsem to nebral vážně." zakroutil hlavou, stále ke mně byl otočený zády.

Bral to vážně.

"D - dobře." řekla jsem a hlasitě vydechla.

"Chtěl jsem tomu věřit, doufal jsem, že je to pravda." zašeptal si pro sebe, ale já to mohla slyšet taky.

"Promiň mi to."

"Vždyť ty za nic nemůžeš." řekl a otočil se čelem ke mně.

"Tím bych si nebyla tak jistá." povzdechla jsem si a postavila se na nohy, šla jsem k němu. "Promiň mi ten včerejšek."

"Říkám, že ty za nic nemůžeš. Neomlouvej se." snažil se pousmát, ale nešlo mu to.

Byl zklamaný.