Hudba o nás

Prolog

„Michaelo!" Zaječela jsem, když moje nejlepší kamarádka skoro vlítla pod auto.

„Nat, jsem živá." Usmála se na mě.

„Ne na dlouho. Asi tě zabiju."

Byly jsme dvě studentky střední školy. Byly.

Zrovinka se vracíme z mejdanu na počest odchodu ze školy. Je ráno. Jsme pod obraz boží a ke mně domů to je ještě kilometr. A silně pochybuju, že ten kilometr v následující hodině zdoláme.

A nakonec jsem měla pravdu, protože cesta, která by mi i při courání trvala maximálně dvacet minut, trvala tu hodinku.

Došli jsme ve zdraví, jenže ožralý Mišáček ztratil botu.

Nakonec jsme se svalili do mé postele. Mám velké letiště, takže pokaždé, když se koná přespávačka, spíme jen v mojí posteli a ani se tolik nemlátíme.

„Polož to." Zavrčela jsem na kamarádku v momentě, když se natáhla pro počítač.

„Koukneme se, jestli už jsou na internetu fotky z tý pařby."

„Pochybuju. Až do zítřka budou všichni účastníci spát."

„Fajn." Zaklapla noťas a ztichla, jenže ne na moc dlouho. „Hele, dokud jsem ještě ovíněné, mám nápad."

„Ovíněné?" podivila jsem se nad jejím slovníkem.

„Ožralá. Neřeš. Prostě napiš mail a pošli ho na tři vymyšlené mailové adresy. To je všechno."

A protože jsem nemyslela hlavou, ale játry, protože to byl jediný orgán, který nespal, přikývla jsem.

Každá jsme napsaly jakýsi mail a poslali jsme ho na tři vymyšlené adresy. Každá ze svého mailu.

„Všechny se mi vrátili zpátky."

„Michaelo, ty blbáku, mě se vrátili jen dva!" začala jsem hysterčit.

„V klídku, dej tomu čas. Počkej do rána." A jako když utne, spala.

Já jsem to ukončila záhy, ale stále mi hlodalo v hlavě, kam se ten mail poděl. Snad se ráno vrátí.

Nevrátil!