Na konci večera v šerosvitu všeho dění,
kdy všechno utichá v bezbřehém snění,
spalující světlo v něhy stín se mění,
než spící svět probudí ranní kuropění.
Z té chvílce poklidného souznění
síla smyslností pramení.
Oddej se kouzlu toho mámení.
Propadni v rozkoš a blouznění.
V soumraku najdeš krátké vysvobození
z bolesti a křečí pomalého umírání,
ve víru barev a hříšném opojení,
ve slastech tělesných spojení,
ten prchavý okamžik nočního šílení,
než noc v den se změní.
Avšak den nemá pochopení pro noční milování,
a s východem i duše tvá dojde s nocí k zatracení.
Doufáš pak ve spasení z hříšného běsnění
tak, jak káže víra prostá každodenní.
Avšak k čemu den a k čemu utrpení,
že nechci proživát pomalé v křečích umírání?
Proč za rozkoš tak kruté pokání?
