Do noci hledět,
mít zhaslá světla,
jen tiše sedět
a Vědět,
že poslední padla,
ta naděje,
že znovu se usměje,
Už jen vichr pěje
ten starý sonet,
z nevyřčených vět,
v líbezné temnotě.
Rozuzlení změnilo se v rozloučení,
jak probuzení zapudivše snění.
Už jen skotačivé mámení,
ryje do srdce bez ustání,
touhu zapomenout,
zvednout se a znovu plout,
Však duše chce tonout
v uslzeném bdění.
