Poslední ze zapomenutého řádu,
Přeurčeni k propastnému pádu,
Sebrali jim nad životem vládu,
A chtěli srovnat ho k stádu,
Tak kráčí zemi opuštění,
Ve lži odsouzení,
Za pravdu se musí kát
A hledat odpuštění,
Kdekdo je jejich kat,
Teď i stínu musejí se bát,
Sami sobě ponechání napospas.
Kdesi v hluboko ve vlčím nitru,
Z krve bolest křísí krutou mstu,
A zažehává dávnou jiskru,
A spaluje bázlivou strachu krustu,
Jejich duše je stále kdesi v nás,
Volajíc po brzkých dobách,
Jež dávnou odvál věčný čas,
Kdy hnali jsem se po lesích i lukách.
