Psychoušek

Svalnatej fešák

Kapitola první: Svalnatej fešák

Konečně je to tu.

Pátek.

Šťastně jsem si povzdechla a rozešla se vstříc domovu. Moc daleko jsem nedošla. Po pár metrech do mě někdo narazil a už jsem letěla k zemi. Kdybych byla ve filmu, nejspíš by mě chytil nějakej svalnatej fešák a pak mě pozval na kávu.

Škoda že nejsem ve filmu.

Sletěla jsem na tvrdej beton a narazila si koleno. Nestihla jsem říct ani "Ň" a něčí mohutné tělo na mě dopadlo. Vypadá to, že mě svalnatej fešák zalehl.

Páni, ten to bere nějak zhurta.

Uchechtla jsem se svým myšlenkám a vzápětí sykla bolestí, když se svalnatej fešák pohl. Moje koleno se znovu dostalo do styku s betonem. Naštvaně jsem zavrčela a začala sebou zmítat, aby si fešák všiml že na někom leží.

"Můžeš ze mě laskavě slézt?!" zavrčela jsem, když nereagoval.

"Klid nerváčku," uchechtnul se svalnatý fešák. Chtěla jsem mu vynadat za toho nerváčka, když najednou tíha na mých zádech zmizela. Rychle jsem se přetočila na záda a posadila se. Čelila jsem pěti pobaveným, klučičím tvářím. Super, skvělý. Pět atraktivních kluků mě právě vidělo neelegantně hodit držku. Stejně za to může on.

"Idiot jeden slepej," zabručela jsem a snažila se zabránit krvi, hrnoucí se mi do tváří. Nesnáším, když mě někdo pozoruje. Uvádí mě to do rozpaků. Odvrátila jsem od nich pohled a sklopila hlavu, aby neviděli moje červené tváře. 

 Zatnula jsem zuby a postavila se. Teda, ne tak úplně... . Zrovna jsem to chtěla zkusit znovu, když se přede mnou objevila ruka. A dokonce k ní bylo i tělo! Jeden z těch pěti kluků ke mě natáhl ruku a já se jí odmítala chytit. Co když je něčím nakaženej? Znovu jsem se zvedla a znovu spadla na zadek.

"No tak, nech mě ti pomoct," ozval se ten stejný hlas, který mi pochválil moje měkký pozadí. Zvedla jsem k němu hlavu a povzdechla si. Dala jsem svojí ruku do té jeho a on mě jedním rychlým pohybem vytáhl nahoru.

"Díky," usmála jsem se na něj a pak se zamračila. "Vlastně ne, beru to zpátky. To tys mě srazil k zemi," založila jsem si ruce na prsou a začala kulhat směrem domů. Vyjekla jsem, když si mě drze vyhodil do náruče.

"Hej! Dej mě dolů!" šťouchla jsem ho do ramene.

"Takhle se moc daleko nedostaneš, odnesu tě domů."

"Ne!"

"Pšššt!"

"Ty mě pštíš?!"

"Pšššt."

"Taková drzost," odfrkla jsem si.

XXX

Po pár minutách jsme už stáli před mými dveřmi. Opatrně mě položil na zem a omluvně se usmál.

"Promiň za to koleno."

"Nějak to přežiju,"  zabručela jsem a zabouchla mu před nosem. Ano, byl milej, ale taky drzej a vlezlej. Navíc ho ani neznám a o nové známosti nestojím.

S velkými obtížemi jsem si sundala boty a dokulhala do koupelny. Sedla jsem si na vanu a stáhla si z nohou džíny. S kňučením jsem si koleno vydezinfikovala a zalepila náplastí s jednorožcema. Džíny jsem tam nechala ležet a odkulhala jsem do svého pokoje. Převlékla jsem se do pyžama. Hupsla jsem do postele a zachumlala se do měkoučkých peřin. Mobil mi pod polštářem zavibroval. Vytáhla jsem ho a otevřela jsem zprávu od neznámého čísla.

Neznámé číslo: Nebolí tě kolínko, Chloe?

Já: Kdo sakra jsi? A jak víš moje jméno?

Neznámé číslo: Moje milá Chloe, vím toho o tobě mnohem víc, než si myslíš.

Já: Kdo jsi?!

Neznámé číslo: To se brzo dozvíš.

Já: Jak to myslíš?

Neznámé číslo: Mimochodem, ta náplast s jednorožcema je vážně roztomilá.

Estakali