Večeře

7.9K 330 2
                                    


Kapitola čtyřicátá první: Večeře


Vzhlédla jsem od knížky, když jsem na sobě ucítila něčí pohled. Uviděla jsem mého černovlasého ďábla a usmála se na něj. Hleděl na mě jako bych byla anděl, byl naprosto fascinovaný. Začervenala jsem se a schovala se za knížku. 

Uslyšela jsem hluboký smích a kniha mi byla vytržena z rukou. Zamračila jsem se na něj, zatím co on se na mě nevinně zubil. "Přestaň na mě zírat," zamumlala jsem rozzlobeně. Ten zmetek mě strašně rád uváděl do rozpaků. 

"Přestaň na mě zírat," zopakoval po mě vysokým hláskem a dětinsky na mě vyplázl jazyk. 

"Takhle nezním!" vypískla jsem naštvaně. 

"Takhle nezním!" 

"Přestaň!"

"Přestaň!"

"Damiene..." zavrčela jsem naštvaně a probodla jsem ho svým vražedným pohledem.

"Chloe..." řekl a napodobil můj pohled.

Zíraly jsme na sebe dokud mi nezačaly cukat koutky úst. Rozesmála jsem se a on se mnou. Bože, jak já ho milovala. "Ty jsi ale magor," prohlásila jsem, když jsem se uklidnila. Hned jak jsem tu větu vypustila z úst, zasekla jsem se. 

Damien ztuhl a sevřel ruce pěst. Na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Co si to řekla?" zeptal se a zabodl pohled do stolu. Otevírala a zavírala jsem pusu jako ryba. "J-já, já to tak nemyslela," vykoktala jsem a opatrně ho vzala za ruce. 

Třásl se. Snažil se ovládat, aby mi neublížil. 

"Damiene, lásko, podívej se na mě," řekla jsem a jemně jsem ho políbila na kloubky, které byli zjizvené od častého mlácení do zdí. Vzhlédl ke mě a já se zadívala do jeho modrých očí. "Ti amo," zašeptala jsem. 

Těžce vydechl a jemně se usmál. "Ti amo." 

XXX

"Mám nápad!" zvolal najednou Damien a já sebou cukla, jak jsem se lekla. Omluvně se usmál a políbil mě na čelo. "Půjdeme na večeři," řekl a já ihned nadšeně přikývla. Tak dlouho jsem nebyla mimo tenhle dům, že mi z toho už začínalo šplouchat na maják. Nikdy jsem to Damienovi neřekla, poněvadž jsem se bála, že by se naštval. Byla jsem příjemně překvapená, když sám navrhl, že si vyrazíme ven. 

Neztráceli jsme čas a hned jsme vyrazily. Sice jsem nebyla nějak extra oblečená či nalíčená, ale to mi bylo jedno a Damienovi zjevně taky.  Když jsme vystoupily z hlavních dveří začala jsem si prohlížet okolí domu. Viděla jsem ho jen, když jsem se snažila utéct nebo z okna. A abych byla upřímná, ani v jedné situaci jsem neměla šanci si to pořádně prohlídnout. 

Dnešek nebyl jiný. Jen co jsem překročila práh, Damien mě hrnul do auta se slovy, že jestli si nepospíšíme, nedostaneme dobrá místa. 

Po dlouhé jízdě jsme se ocitli před nóbl restaurací. Začala jsem se cítit trochu trapně, když nám dveře otevřely dva muži oblečeni ve smokinzích, zatím co já jsem měla na sobě legíny a Damienovo tričko.  

Chvíli po tom co jsme vstoupili nás zastavil muž, opět ve smokingu. "Máte rezervaci, pane?" zeptal se slušně, ale bylo vidět, že námi pohrdal. Zahanbeně jsem sklopila hlavu, když jsem si uvědomila, že na nás hosté koukali jako na zvířata v zoo a něco si šeptali. 

"Myslím, že rezervace nebude potřeba," prohlásil Damien ostře. Bylo vidět, že se mu nelíbí jak na nás všichni koukají. "Pane..." chtěl mu ten muž odporovat, ale černovlásek ho přerušil. "Damien Bertucci," představil se pyšně. 

Restaurací se rozhostilo ticho a ten muž na něj vytřeštil oči. Poté co se vzpamatoval rychle pravil: "Prosím následujte mě," a vedl nás ke stolu. 

Estakali

PsychoušekWhere stories live. Discover now