Psychoušek

Ano šéfe

Kapitola dvanáctá: Ano šéfe

Damien se s povzdechem zvedl a přelétl očima moji hrbící se postavu. Pak zvedl pohled k mým očím a nervózně přešlápl z nohy na nohu. "Máš hlad?" zeptal se jemně.

Než jsem stihla odpovědět, opravdu hlasitě mi zakručelo v břiše. Tváře mi okamžitě vzplanuly rudě a se skousnutým rtem jsem malinko kývla hlavou. Nervózně jsem sledovala jak jeho oči putovaly k mým rtům a barva jeho dřív nebesky modrých očí ztmavnula na barvu bouřlivého nebe.

Pak rychle zatřásl hlavou, jakoby odháněl zlé myšlenky a otočil se ke mě zády.

"Pojď," řekl hrubším hlasem a odemkl dveře od pokoje, ve kterém jsme se nacházeli. Opatrně jsem položila svoje bosé nohy na zem a stoupla si. Moje kolena mě ale zradily a já se s nepatrným bum ocitla na zemi.

Damien se ihned obrátil ke mě a s ustaraným výrazem si přede mě klekl. Vzal mě do náruče a já si nedovolila protestovat. Mohl by mi znovu něco udělat. Vlastně bych neprotestovala i kdybych mohla. Hezky voní a jeho tělo příjemně hřeje.

Teď se cejtím jako úchyl, když ho tu tak očuchávám.

Protočila jsem oči a položila si hlavu na jeho rameno. Pořád jsem byla unavená. Psychicky i fyzicky.

Ahh, je těžký bejt unešená.

Vstoupily jsme na dlouhou chodbu, která končila schody. Všechno v odstínech šedé, červené a bílé. Na konci dřevěných schodů jsme zabočily a ocitly se v místnosti plné děsivých mužů. Všichni se ihned otočily směrem k nám. Nelíbilo se mi jak na mě všichni zíraly. Jeden z nich se zvedl a přešel blíž k nám.

Měl pleš a opravdu velké uši. Úlisně se usmál a odhalil tak svoje žluté zuby.

Pfff, divím se že si přes ten pupek dokáže zavázat tkaničky.

"Kdopak je tahle kočička?" uchechtl se a vztáhl ke mě ruku.

V tu chvíli jsem děkovala bohu, že Damien ucukl, než se mě ten slizoun stihl dotkout. Jeho stisk na mém těle zesílil a já si byla skoro jistá že budu mít další modřiny. Zamračil se a pohledem mu vypaloval díry do hlavy.

"Šáhni na ni a bude to to poslední co uděláš," zavrčel nevraživě Damien. Skoro jsem sebou cukla nad ostrostí jeho hlasu. Očividně to myslel vážně a nezpochybňuji, že by toho byl schopen.

"To platí i pro vás ostatní, jasné?!" přesunul pohled k ostatním v místnosti. Schovala jsem si hlavu do jeho krku, zatímco všichni řekli: "Ano, šéfe."

"Ven!" nařídil psychoušek a pomalu mě postavil na zem, přidržujíc mě za bok. Všichni z místnosti zmizeli a mě přejel mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že jsem s ním zase sama v jedné místnosti.

Estakali