Mizernej lhář

Pátá stopa

Zaplatil útratu (což jsem kapku nečekala, ale neprotestovala jsem). A opustili jsme podnik.
Šeřilo se. Možná proto, možná z jiných důvodů, mi úzké uličky připadaly temnější než obvykle.
A přede mnou byla delší cesta domů. Kolem dalších temných uliček a barů plných obvyklého pátečního osazenstva. Přemýšlela jsem, jestli požádat o doprovod.
Buď půjdu úplně sama nebo s člověkem kterého sotva znám, ale rozumíme si.
Nabídl se sám. Neodmítla jsem ho.
Nešli jsme ruku v ruce, ale blízko sebe.
Zase mezi námi byla tenounká hranice. Mezi přátelstvím a láskou. Sice mě pozval na večeři, ale ani jeden jsme nechtěli udělat více.
Já pro to, protože jsem měla trojitou nepříjemnou zkušenost. Ale on?

Z tichého rozjímání mě vytrhl jeho hlas.
"Já vím, že se to kapku nehodí, ale musím se zeptat..." začal a já očekávala osobní otázku týkající se vztahů.
"Když už hraješ ten minecraft, koukáš na někoho i na youtube?" řekl a já se usmála do tmy. Jen 'trochu' nehodí?
"No, jako taková ta klasika. Jo," odpověděla jsem. Zase jsme se pohybovali v moři přátelství.
"Koho?" zeptal se se zájmem.
"Gejmr, Pedro, House."
"Jo, ty sleduju taky," pokýval hlavou. Máš sklony k sebepozorování?
Dláždění se změnilo na důvěrně známé. Blížili jsme se k mému bytečku. Začala jsem šmátrat v mé kabelce. Mobil, peněženka, nějaké nezbytnosti a bordel.
Žádné klíče.
Potichu jsem zaklela.
"Děje se něco?" Zeptal se Pavel, sleduje moje počínání.
"Nic," mávla jsem rukou, "jen nemám klíče."
Zazvonila jsem a modlila se k bohům aby byla Janet doma.
Nikdo se neozýval. Vytáhla jsem z té kabelky osudový mobil a vytáčela Janet. Pokud je doma, vyspává po flámu a nic ji nevzbudí. Pokud je někde venku, snad není tak opilá, aby mi nedokázala dát klíče.
Zašklebila jsem se na Pavla, který tam pořád nervózně přešlapoval. "Promiň," naznačila jsem rty.
"Ahoj Janet! Prosimtě, kde jsi? Potřebuju klíče!" vychrlila jsem.
"Klíče? Já myslela, že je máš," řekla dost veselým hlasem.
"Nemám, k sakru. Kde jsi?"
"Počkat, ty je fakt nemáš?"
"Nemám," skoro jsem zašeptala do telefonu.
"Můžu tam během hoďky být," řekla Janet nakonec.
"Dobrá."
Položila jsem telefon a usmála se na Pavla.
"Tak zatím."
"Sehnalas?"
Přikývla jsem.
"Kdy dorazí?" nenechal se odbýt.
"Během hodiny."
"To je fakt dlouho. Nechceš přespat u mě?"
Zvažovala jsem nabídku. Nechtěla jsem se nechat zatáhnout do postele a nevěděla jsem, kde bydlí.
"Ani ne. Já na ní radši počkám," pokusila jsem se, aby to znělo nějak slušně. Ale kdyby mě po tomhle odkopl, šlo by mu jen o to jedno, ne?
Zdálo se mi ale, že mu to nevadí.
"Tak tedy zatím," rozloučil se a já mu poslala vzdušný polibek, za což jsem se okamžitě zastyděla
V té tmě jsem se začala bát.
Doufala jsem, že Janet přijde brzy.