Spali jsme na úzké posteli v Pavlově pokoji a tak nebylo divu, když jsem se uprostřed noci vzbudila natisknutá na kraji. Jakýsi šestý smysl mi bránil spadnout dolů.
Bylo zvláštní jak jsem měnila své zvyky. Z člověka který spí stylem ničeho-se-nedotýkat jsem se změnila na člověka přitisknutého ke své lásce.
Často jsme usínali přitisknuti a propleteni jako chumel chobotnic.
Jo, můj život se měnil.
Ani ne pomalu, ani jistě.
Měnil se spíš rychle, chaoticky a bez přesného cíle. Ale k lepšímu.
Byla jsem lepší člověk po boku ještě lepší osoby.
No... asi tak.
Vzbudila jsem se, jak jinak, na kraji.
Opatrně jsem zvedla Pavlovu paži a vymotala se z pokrývek.
Vyvarovávala jsem se zaskřípění podlahy a za tichého baletu jsem hledala věci a oblékala se.
Pak jsem otevřela dveře a vyplížila se pryč.
Posadila jsem se na zelený gauč a pozorovala ptáky.
Naproti mě blbli na okně dva kosáci. Černí opeřenci se tahali o žížalu a nadávali. Bylo to celé zábavné a zvláštní dokud se žížala neroztrhla a oni neodletěli.
Tak jsem místo sázení na vítěze zauvažovala kam jsem se to dostala, což moji mysl plnilo téměř pořád.
Z nudný studentky... ale kdo? Kým jsem teď?
Vím jistě že jsem někdo jiný.
"K čertu s tím!" praštila jsem do polštáře
A v tom jsem na sobě pocítila čísi pohled.
Rychlé ohlédnutí přes rameno.
Pavlův otec... Josef.
Musel se na mě dívat jako na blázna.
"Co se děje?" zeptal se nevzrušeně.
"Já jen..." řekla jsem tiše, "já nevím kdo jsem. Ještě v květnu jsem byla nudná, každý den stejný příběh, vzorná... a teď?"
"Teď si někdo kdo se zamiloval do mého syna. Nechci ti lhát, nebyla si první. Ale o žádné ještě nemluvil jako o tobě."
"A jak o mě mluví?" zajímala jsem se. "Jako o něčem křehkém."
Tím náš rozhovor skončil. Byli jsme v Praze ještě jednu noc, ale tu jsme strávili s Pavlovými rodiči. S jeho matkou jsme navštívili sekáče, s Josefem jsem prolezla všechna vetešnictví v okolí a s Pavlem jsme nakoupili nějaké to fantasy v antikvariátu. Možná jsem si to užila ještě víc než den předtím. Jedno je jisté, větší město na mě působilo jinak. I můj drahý si všiml.
"Máš nějaký jiný boty nebo mi jen připadáš větší?" zeptal se jednou.
"Nó... botama to není, ale možná chodim vzpřímeněji. Neptej se proč."
Bylo tomu tak když jsem někam jela. Velké město, slunečno a cvak! Já chodím rovně jako kdybych spolkla pravítko.
"Líbí se mi to," řekl jen Pavel.
ČTEŠ
Mizernej lhář
FanfictionLáska bývá slepá. Ignorovala jsem stopy v obou světech. Bylo jich tolik. Dívám se zpět a vidím je. Kéž bych nedostala ten blbý nápad. Nic nezmění to, že si mi lhal. Že, Pavle? Nebo snad Gejmre?
