Mizernej lhář

Třicátá čtvrtá stopa

"Houby... houbičky," prozpěvoval si můj bratr a mával kolem sebe malým košíčkem. "Klíd," uhýbala se mu z cesty sestra a protáčela očima. A tak jsme šli do lesa. Ruku v ruce s Pavlem, svírajíc v kapse malý nožík a uvažujíc jestli ho nebudu muset použít na mé sourozence.

Les byl prosvícený a tichý, takovým tím jeho lesním způsobem. Bratr pobíhal od houby k houbě, sestra si razila vlastní cestu a i já se od Pavla chtěla odpojit abych mohla hledat.
"Co děláš?" zeptal se.
"Přece nepůjdeme spolu, to nic nenajdem," upozornila jsem ho jemně a pečlivě zkoumaka jeden list co se tvářil jako houba.
"No, takhle toho nenajdeme o moc víc, já houby neznám..."
V tu chvíli jsem pochopila problém. Pavel se bál trapasu...
Vzhledem k tomu, že jsem ten den kapku postrádala soucit, prostě jsem k němu přiřadila sestru.
Ta houby znala, sice ne tolik jako já, ale dost na to, aby o nich mohla mluvit. Navíc jí nevadilo se pro ni zohnout.
Už za chvíli mu ukazovala rozdíly mezi hříbkem a podhříbkem.
Jestli chápal, o to se nestarala.
Košík se naštěstí plnil i bez Pavlova přičinění a sestra postupně ztichla, jen tu a tam mu zaběhla ukázat nějakou houbu.

"Našel jsem tyhlenty... ehh... důchodce," ozval se snad poporvé Pavel. Ve mě zatrnulo. Probírala jsem možné scénáře a nakonec se s pouhým "Cože?" otočila na patě.
"No ty důchodce... takový malý, popraskaný..."
"Houby?" zeptala jsem se opatrně.
"Jo jo," ukázal na 'hnízdo babek pod stromem.
"Babky," konstatovala jsem.
"No však. Důchodci," dodal k tomu a mě nezbylo než složit hlavu do dlaní.
Naneštěstí to celé poslouchal bratr, který pak měl celý den srandu z 'důchodců'.

Po úspěšném sběru nastala ta nudná část. Čištění.
Honzík stihl utéct ale sestra si dobrovolně přinesla prkýnko a začala krájet. Když Pavel zlikvidoval třetí houbu svým způsobem čištění, vybídla jsem ho, ať nám radši jen dělá společnost.
Což znamenalo, že uvařil čaj a dal se do řeči. Vzhledem k tomu, že jsme byly obě zaměstnané, najednou mluvil hodně o sobě. Ještě se mi to nestalo tak okatě, ale my jsme až na pár vět neřekly ani slovo, zatím co on se bavil o hrách, technologiích, scifi...
Jeho hlas se tak hezky poslouchal.

Najednou bylo hotovo. Ale Pavel nečejaně mluvil dál a teď už se do rozhovoru připojila i sestra. Mluvila o tom, jak hrávala Skyrim a vždycky se ztratila. Sledovala jsem ty dva s úžasem.
Pavel jakoby k nám patřil.