Konec

251 24 10
                                    

Vzbudila jsem se. Nebylo to náhlé probuzení ze zlého snu. Byl to poklidný stav ve kterém se dozvuk snu mísil se slaboučkým bubláním varné konvice. Nechtělo se mi otevírat nateklá víčka. Rozhodla jsem se tedy probrat tím co vím.
Fakt první - neležím ve své posteli. Bylo fajn, že alespoň v nějaké posteli.
Fakt druhý - vyspala jsem se s někým.
To druhé nebylo moc pozitivní, pokud se k tomu nevztahovalo HIV.
Fakt třetí - včera, pokud to bylo včera, jsem se hodně opila.
To bylo celkem mírné slovo vzhledem k tomu jaké mám okno.
Tancovala jsem? Zpívala? Koupil mi drink? Byl opilý? A kdo to byl?
Útržky mohly a nemusely být pravda.
Ale kdo?
Už jsem ho někde viděla. Znala jeho hlas.
Ten kluk z autobusu, napadlo mě.
Mohl by to být on.
A tak jsem se odhodlala k rozlepení očních víček. Světlo mi způsobilo nesnesitelnou bolest hlavy. Navíc jako by se dala do pohybu kladiva v mé hlavě. Ale to šlo stranou. Strop mi byl totiž strašně povědomý.
Asi si ho viděla včera, ne?
S neblahou předtuchou jsem se zvedla do sedu.
Neměla jsem to dělat.
Můj žaludek nebyl připraven a tak jsem s rukou před pusou sprintovala na záchod.
Jak jsem věděla kde je záchod?
Moment, vykládám včerejší pití.
Tenhle byt mi byl tak známý, jak jen může po dvou měsících být.
Zatím co jsem si vyplachovala pusu, zastínila světlo z chodby postava.
A ihned vycouvala.
Mohla jsem se rozhodnout jinak.
Mohla jsem se otočit, odejít hlavními dveřmi a nikdy se už neukázat.
Pravděpodobně jsem to v některém paralerním vesmíru udělala.
Ale teď a tady ne. Tady jsem se šouravě, s hlavou sklopenou, vydala za ním.
Protože já do jeho osidel padám vždy znova.
"Miluju tě," zaznělo dvouhlasem chodbou.
Konec jednoho příběhu znamená jen začátek druhého.

Mizernej lhářKde žijí příběhy. Začni objevovat