Mizernej lhář

Dvanáctá stopa

"Takže mi spolu teď jakó... chodíme?" zeptala jsem se ho po telefonu.
"Nó, tvrdil bych, že jo."
Byl zase pátek a já ani nevím jak to uběhlo.
Hodně času jsem strávila s Pavlem a ještě více v oblacích.
Každopádně jsem seděla ve vlaku cestou za rodiči. Bylo to k nim asi hodinu cesty a já slíbila, že budu jezdit alespoň jednou za tři týdny.
Málem jsem na ně zapoměla.
Až teprve telefonát od mé matky, který mě informoval o chystajícím se rodinném grilování, mě vrátil do reality.
A proto jsem se musela rozloučit s Pavlem.
"Tak zatím."
Sebrala jsem svůj batoh a vystoupila z vlaku.
Venku už na mě čekalo známé auto mé matky.
Byla jsem přiškrcena v objetí a přivítána.
Pak jsem hodila bágl do kufru a nasedla.
Cesta byla stejná jako už tisíckrát předtím. Neobešla se bez všemožných otázek, ale žádná z nich nebyla 'Máš kluka?' a proto jsem zatím Pavla zatajila.
Ale povím jí to.

Nikdo nás nevítal a až v jídelně seděli u stolu můj osmiletý bratr, třináctiletá sestra a otec.
"Stejně nevíš kde jsou," řekl bratr s pusou plnou rohlíku směrem k otci.
"Já to vím!" zvolala sestra.
"Jo? A kde?" otočil se na ni otec.
"V Anglii," řekla vítězoslavně a v očích jí zaplálo.
Pak ale uviděla mě.
"Ségra!" vyskočila nadšeně ze židle.
"No jó no, přijela sem."

Z batohu jsem jako vždy vytahovala kouzelné věci. Sýr ze sýrárny, stříkací pistoli pro bratra a nepříliš kouzelné oblečení.
Moje sestra, Viktorie, oběhla se sýrem do kuchyně a bratr s pistolí na zahradu.
Když se za ním Viki vydala, byl slyšet její křik, když ji zlil.

O půl hodiny později, vybavena šálky kávy a dortíkem jsem se odvážila na zahradu, která se mezitím proměnila v mokré bitevní pole.
"Hej!" upoutala jsem pozornost obou výtržníků a dala jim na vědomí, že vstupuji.
Bratr poslušně sklopil zbraň ale sestře hrály v očích dva ohníčky.
"Jen to zkus," zpražila jsem ji vražedným pohledem.
Usmála se, podle jejího mínění ďábelsky.
Mě její úsměv neúmysně připomenul člověka, do kterého jsem byla zamilovaná.
Bezděčky jsem zkontrolovala mobil, jestli mě neshání.
Nic.
Neměl důvod proč mi psát, ale stejně. Bylo by to hezké.
Mezitím Viki s bratrem zaběhli domů se převléci. Bleskově se oba usadili na gauči a pustili na televizi youtube.
Ozval se hlas který jsem dobře znala. Gejmr. Nebo možná Pavel? Oba hlasy byly dost podobné. A ten smích?
Z náhlého popudu jsem popadla mobil a dala se do psaní SMSky...