Mizernej lhář

Dvacátá devátá stopa

"Dobrá, my s Míšou si usteleme na gauči," řekl Pavel potichu a nechal je stát v ložnici. Odmítal se jim nechat jen gauč.
"To po rodičích máš tu skromnost?" zeptal se mě a podal mi deku.
"Jakou skromnost?"
"Nezapírej, taky nechtěli postel."
"Tomu se, chlapče, říká slušné vychování," plácla jsem sebou na rozložený gauč. Pavel spadl ke mě.
Dal mi ruce na boky.
"Jsou tu rodiče," upozornila jsem ho na takovou maličkost.
"No a co?" řekl a začal mě lechtat.
"Hej," snažila jsem se odtrhnout jeho ruce. Svíjela jsem se jako žížala na světle a smála se.
Smála jsem se tak až jsem se nemohla nadechnout.
Když přestal, chvíli jsem lapala po dechu.
Najednou se mi díval do očí, úplně zticha.
"Děje se něco?"
"Vždycky se něco děje, jinak by nebyly dějiny," jeho mysl se toulala kdesi mimo tuhle místnost.
Přitáhla jsem ho zpět, fyzicky i psychicky.
Jeho obětí bylo tak uklidňující. A jeho rty tak teplé.
Vyrušilo nás zakašlání.
Neochotně ale provinile jsme se rozpojili.
"Potřebujete něco, tati?" zeptala jsem se postavy ve dveřích.
"Nenašly by se pro nás nějaké bačkory?" vymáčkl ze sebe po chvilce, když vstřebal skutečnost.
"Podívám se," řekl Pavel a vyrazili spolu pryč.
Za chvíli přišla do obyváku moje matka. Tvářila se vážně.
"Michel?" použila přezdívku z dětství. "Ano?" nejistě jsem čekala na další slova.
"Je to fajn kluk," začala nejistě, "a celkem se nám s otcem líbil."
Takže to bude jeden z Těch rozhovorů, pomyslela jsem si. Velké písmeno je naprosto oprávněné.
"Je milý, má práci, auto, tenhle dům..." pokračovala.
Kde je to ale?
"Ale jsi si jistá? Po těch letech a tom co se tenkrát stalo?"
Opět narážela na tu událost která se stala před třemi lety.
"Dostala jsem se z toho. Měli by jste být rádi," snažila jsem se diplomaticky naznačit.
"A nevbíháš náhodou do náruče prvnímu muži který se vyskytl?" vyslovila konečně domněnku
"Tři roky! Myslíš, že tu žádný jiný nebyl?! Myslíš, že jsem nedávala dostatečně najevo, že nejsem připravená? Ale teď už moc dobře vím co je pravda. Pokud člověk čeká dokud nebude naprosto připraven, bude čekat celý život!"
Matka zaraženě sledovala můj proslov.
"Takže si myslíš, že je ten pravý?"
zeptala se nakonec a byla to tichá ale neméně důležitá otázka.
"Ano. Vím to," stála jsem si neochvějně za svým. Tenkrát.
Matka odešla a nechala mě tam bez jediného slova.
Samotnou se svými úvahami, svými pochybnostmi a samotnou s mojí láskou.