Mizernej lhář

Dvacátá čtvrtá stopa

Celý den mi vrtalo hlavou Tomovo varování. Když jsme pak seděli v autě cestou domů, chtěla jsem se na to zeptat.
"Pavle?" Už jsem se chtěla zeptat ale pak jsem si vzpoměla na naši nedávnou 'hádku' a změnila otázku na něco jinýho.
"Proč ti říkali Fyziku?"
"Památka... na první setkání," mluvil jakoby skrze mlhu.
"První?"
"Ano... vyzvedával mě Tom, a to přímo ze školy. Nestíhal jsem se ani převléct. Prostě jsem po fyzice vyběhl ze školy, ještě v plášti, naložil si věci k Tomovi a jelo se. Když jsem vystoupil, ještě jsem ho měl na sobě. Než mi řekli jménem, ptali se co jsem to za fyzika. A zůstalo mi to," jeho hlas byl šťastný, ale takovým tím způsobem člověka, který ví, že už je to pryč.
Pohladila jsem ho po ruce.
"Ty mrrško... po druhý se do tvých osidel chytit nenechám."
"Vsadíš se?" S výzvou v hlase jsem začala těkat očima mezi ním a silnicí.
"Radši né," snažil se vycouvat.
"No jistě. Bojí se, že by mohl prrohrrát," zavrněla jsem a přisunula jsem se tak blízko jak mi to pás dovoloval.
"Hmmm...mmm..." odpověděl podobným způsobem. Věnoval mi krátký pohled s tím jeho úžasným úsměvem. Oba jsme chvilinku pozorovali silnici než se vyskytla příležitost.
Odbočka do lesa.
Než jsem na ni stihla poukázat, Pavel už kýval, že vidí.
Zvuk motkru utichl a byl klid. Teda než cvakly pásy, oba naráz.
Jako jedna duše, napadlo mě.
"Myško?"
Dotkla jsem se jeho tváře.
"Ano?"
"Máme tak málo času..."
"Vždyť ho máme dost," snažila jsem se ho pochopit.
"Ale on s tebou utíká tak rychle," usmál se ještě víc.
"Tak ho musíme vhodně využít."
"A nenapadá tě něco?" zdánlivě nevinně jsem zapátrala pohledem po autě hledajíc nějakou věc kterou bych se mohla zabývat a více ho provokovat...
Přitáhl si mou tvář zpátky a já se ihned utopila v jeho očích.
Naše rty se na moment dotkly. A pak se spojily na dlouhou, dlouhou dobu.
Rty byly jen začátek. Ruce mě přestaly objímat a věnovaly se mě.
Co se dělo pak? Nebudu tím nikoho zatěžovat.

Pavel měl toho na sobě fakt dost málo a já nic. On se zasněně díval z okna a já si zahanbeně sbírala věci. Ležely tak různě po sklopených sedačkách. Když jsem si zapínala jistou krajkovou součást spodního prádla, otočil se. Okamžitě jsem se začala dívat jinam. Cítila jsem ten pohled na sobě a i když jsem stud před chvílí necítila vůbec, nyní jsem cítila jak se mi hrne krev do tváří.
"Jsi krásná," řekl mi a já zvedla pohled.
"Ne," popírala jsem, uvědomujíc si chyby na mém těle.
"Jsi a já na to nepotřebuji kila makeupu abych to pochopil," s pravdou v očích mi podal tričko.

Oblečení jsme mohli vyrazit na cestu. Nastartoval a v našem obvyklém tichu jsme vyjeli.