Mizernej lhář

Třicátá třetí stopa

"Hádej co?" zacinkala jsem klíčky před Pavlovým nosem. Zase byl pátek.
"Naplánovala jsi výlet?" zeptal se znuděně Pavel.
"Jasně! Sbal si plavky, jedeme k náám!" prohlásila jsem nadšeně.
"Ale Míšo, vždyť prší!"
"Nevadí, půjdeme na houby!" rozhodila jsem rukama div jsem ho nepraštila do nosu.
"A jak se tam chceš dostat?" mračil se stále.
"Au-tem!" zacinkala jsem znovu. "A co když nebudu chtít řídit," založil si ruce na hrudi.
"Tak budu řídit já!" řekla jsem odhodlaně, i když uplynul asi rok, od doby kdy jsem naposledy sedla za volant.
"No dobrá... dobrá," rozhodl se nakonec.
"Pod jednou podmínkou. Řídit budu-," nestačil to ani doříct protože jsem se mu vrhla kolem krku. "Miluju tě," šeptla jsem.
Pak se jeho paže ovinuly kolem mě.
"Já tebe taky."

"Ahoj!" vykřikla jsem a bouchla dveřmi. Vzápětí se ozval dusot jednoho páru nohou jak bratr sbíhal ze schodů. Tipovala jsem, že sestra se bude chvíli schovávat, než obhlídne situaci. Mýlila jsem se. Sestra si Pavla přeměřovala pohledem jako první. "Nazdar," zatřepetala na mě prsty a usmála se.
Když jsem si odložila tašku v obýváku a neviděla bratra u televize, zeptala jsem se:
"Kde je Honza?"
Viktorie protočila očima a trhla hlavou směrem k pracovně.
"Pařmen," okomentovala gesto.
Otočila se a stála tváří tvář Pavlovi. "Těší mě," napřáhl k ní ruku. Na čež ona otočila hlavu ke mě a zářivě se usmála. Pak ruku stiskla jejím typickým způsobem, tedy skoro nijak.
"Mě taky."
"Mohl bys to prosím odnést nahoru?" zeptala jsem se a vyndala z tašky potřebné. "Třetí dveře zprava."
"Na dveřích mapa zeměplochy a oči přes celou stěnu," dodala sestra.

"Ségra?" ozvala se hned co se ztratil z doslechu. "No?" skryla jsem úsměv.
"Ehhhhhhh. To je jako Gejmr nebo co?"
Nad tou přímostí jsem se musela zasmát. Zeshora se ozvalo slabé vyjeknutí.
"Musím se přiznat, že má takový hlas."
"Hej, dobrý výběr," pochválila sestra. Povytáhla jsem obočí. "Děkuji za schválení," odpověděla jsem ledově. Ona se jen zasmála a vyklízela myčku.
Káva byla na stole přesně ve chvíli dorazili rodiče.
Dvě latté a tři malé silné hrnky. Sestra si svoji sklenici ještě dosladila, takže z toho měla jakýsi sladký cumel.
Káva byla fajn, byli jsme při ní obeznámeni s plány na víkend a tak podobně. A pak?
Pak se konečně ukázal můj malý bratr. První co udělal? Naklonil se k sestře a 'potichu' zašeptal: "Není to...?"
"Není, jen má takový hlas," odpověděla ihned.
Bůh ví, jestli mě slyšeli.

Všem se omlouvám za mou pauzu. Kapitoly nebylo protože v jednu chvíli nebyla inspirace a pak jsem odjela na tábor.
Pardon.
Vaše Tona.