Byla jsem v šoku z toho co provedl políbil mě. Hned co jsem si všechno urovnala v hlavě jsem ho od sebe silně odstrčila. Vyděšeně jsem se na něj podívala a čekala třeba omluvu ale nic, jen se usmíval ,,zbláznil jsi se?" vykřikla jsem.
,,to ty jsi se zbláznila'' vyhrkl ,,vždyť to nevidíš, patříme k sobě! Miluji tě" vykřikl. Neříkám že mě jeho slova nezahřali u srdce když vyslovil Miluji tě ale už do toho znovu nechci zpadnout tak dlouho jsem se z toho dostávala a znovu už to nechci prožít.
,,prober se!" vykřikla jsem a odstoupila od něj několik kroků ,,už je to dávno pryč, jsou to tři roky!" slzy se mi drali do očí když jsem každé slovo říkala.
,,z mé strany se nic za ty roky nezměnilo!" vykřikl. V jeho očích se střídal vztek, bolest a žal, bylo zvláštní tohle vidět zrovna v jeho očích.
,,u tebe možná ne!" odmlčela jsem se ,,trpěla jsem jako pes když jsem odcházela ale věděla jsem že to je jediné řešení jak zapomenout'' vydechla jsem a snažila se vyznít silně i přesto že vše uvnitř mě bylo slabě jako stéblo seschlé trávy.
,,myslím že nejsi jediná kdo tu trpěl vždyť jsi opustila můj život pouhým bouchnutím dveří, tolik jsem si vše vyčítal, každý večer jsem usínal z myšlenkami na tebe, objímal jsem svou deku jen abych měl pocit že tam stále ležíž. Už bez tebe nechci žít" šeptl a jeho hlas se třásl. Tolik se mi chtělo plakat ale nechtěla jsem mu tím ukázat jak slabá jsem.
,,bude lepší když obá zapomenem" pokrčila jsem rameny a nakonec se otočila k odchodu, slyšela jsem jeho vzlyk který mě donutil pustit slzy ven. Teď už to nevidí. Nesnažil se mě zastavit takže jsem utíkala co nejdál od něj.
Slzy mi stékali po tváři a má řasenka byla rozpitá po obličeji. Kdybych tam nešla nemusela bych ho vidět a tím bych si usnadnila tohle všechno. Ulehčila bych si večer který teď propláču. Bylo by mi dobře.
Bez dechu který způsobil běh a vzlyky jsem zastavila u malého parku, všude bylo už velké šero, takže bylo vidět pouze přes pouliční lampy. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem jak se třesu a jak se mi podlamují kolena. Nedokázala jsem zůstat na vlastních nohách.
**
Probudila jsem se na ostrou bolest hlavy, za kterou jsem se okamžitě chytla a zakňučela. Pomalu jsem od sebe rozlepila oči které jsem po zjištění kde právě ležím přímo vykulila. Byla jsem v pokoji Justina.
Snažila jsem se posadit ale štiplavá bolest do hlavy mi v tom bránila. Znovu jsem ulehla do stejné polohy, vůbec nevím jak jsem se sem dostala ale chci vědět jak se rychle dostanu odsud. Kroky které směřovali ke dveřím pokoje mi nedovolili přemýšlet jak se odsud dostanu protože jsem věděla že je pozdě.
Ve dveřích se objevil Justin s tácem, zdřejmě ze snídaní, odvrátila jsem od něj zrak a promnula si oči rukama ,,je ti dobře?" ozval se jeho hlas. Přikývla jsem a díky rukám se posadila nehledě na bolest.
,,kde mám oblečení?" řekla jsem okamžitě když jsem zjistila že mám na sobě pouze své tílko, Justin prošel kolem postele až ke křeslu u malé knihovny ze kterého vzal mé šortky a mikinu, vše mi podal a já se na něj pouze děkovně podívala.
Odkryla jsem deku a oblékla si šortky a hned po tom i mikinu, v jejiž kapse byl můj telefon. Rozcuchané vlasy jsem si pomočí gumičky která byla na mém zápěstí uvázala do drdolu a postavila se ,,kam jdeš?" zeptal se tázavě a posadil se na postel.
,,domů?" řekla jsem a on pouze přikývl ,,Justine opravdu ti děkuji za to že jsi mě vzal sem ale už opravdu půjdu, jak jsem včera řekla..." zastavila jsem se a podívala se do jeho zlomené tváře ,,nikdy jsem tě nepřestala milovat ale už to nebude takové jako před lety"
,,dej mi šanci vše napravit, dokázat ti jak moc tě miluji a jak moc mi na tobě záleží" vydechl tiše. Nevěděla jsem co říct Dej mu šanci, změnil se! křičelo mé srdce ale mozek mi říkal že udělám chybu.
,,nech tomu čas" usmála jsem se na něj a vyšla z pokoje.
dej mi šanci vše napravit, dokázat ti jak moc tě miluji a jak moc mi na tobě záleží - Tohle je to na co čekáš!
Tradáááá je to tu :3 doufám že jste si jí užili.
Ps: mám pocit že už skoro nikdo nečte tento příběh..:/
