So, what now?

BONUS

JUNGKOOK

„Já tebe taky," řekl jsem nakonec a stále se z ním usmíval, dokud neodešel ze dveří ven. Svalil jsem se na postel a zabořil hlavu do polštáře. ‚Jak je to, sakra, možný?' Snažil jsem se utišit vzlyk, ale ani má hlava v polštáři tomu nepomohla. Rozbrečel jsem se, polštář pomalu zvlhl od mých slz, které jsem se tak moc snažil zastavit. Popravdě jsem se divil, že jsem se nerozbrečel už před Jiminem. Když jsem ho slyšel, jak klepe a říká, že si chce promluvit, mě dost vyděsilo. Byl jsem zticha, aby odešel a já nemusel poslouchat jeho omluvy. Malá část mě fakt doufala, že mi řekne, že mě má rád a že mě chce a na Sugu prostě zapomene. Ale ono prd... Ještě mi přišel říct, že si vybral jeho na místo mě.

Mám Sugu rád, to bez keců, ale když jde o Jimina, mám chuť ho vyhodit z okna. Někdy mi připadá, že jsou kluci slepí a že prostě nevidí, jak si Jimina chráním, jako vlastní koule. Jednou po koncertě jsem si šel pro vodu do šatny, a když jsem se vrátil, všichni byli okolo Jimina a bombardovali ho chválou. Nevadilo mi, že ho chválí, ale to že si mě vůbec nevšiml, když jsem se vrátil a postavil se kousek od něj. Měl jsem chuť ho vzít za ruku a odtáhnout do šatny, kde bych mu připomněl, že já jsem tady taky.

Zvedl jsem se z postele a konečně se dokopal k tomu, abych si sbalil na dlouhý týden bez Jimina. A Sugy... Při té myšlence jsem se zamračil. ‚Mam chuť se na to pěkně vysrat a zůstat tu s nima, aby se nic nestalo,' pomyslel jsem si a naházel oblečení do kufru.

_______________________________________________

Drahé čtenářky / Drazí čtenáři,

Opět se omlouvám za pozdní přidání tohoto dílu, protože jsem dlouho vedla 'válku' sama se sebou a nevěděla jsem, jestli mám tento bonusový příběh vydat. Po dlouhém uvažování a upravování něčeho do konečné a čitelné podoby jsem se rozhodla, že to sem dám.

Pokud se Vám tento díl líbí a chtěli byste další bonusové části, napište mi to do komentářů.

Mám Vás moc ráda,

Vaše Jung Minseok