Plamen mezi hvězdami

Kapitola 1 *Ichiro*

Les vypadal přes den jinak. Vysoké smrky se snažily dotknout nebes, mezitím co se ukolébavka jenž zpíval vítr, rozléhala po okolí jako nějaká peřina. Mechová přikrývka byla pokrytá jinovatkou a občas i sněhem, který odrážel sluneční paprsky, vytvářející tak dojem že se na zemi válely drahokamy. Zem tu byla méně stabilní, což se jen zhoršovalo, čím více jsme se blížili k mokřadům. Navíc tu bylo mrtvolné ticho, takové to, jaké panuje na hřbitově. Žádný zpěv ptáků či šumění keře kvůli lišče nebo jinému zvířeti. V noci bylo aspoň slyšet vytí vlků nebo houkání sovy. Ten klid se mi nikdy nezamlouval, jelikož to tu znělo prázdně. Bez života. Vítr mi prohrábl vlasy svými ledovými prsty, čímž mi shodil kapuci. Ti, co mě znali, říkali, že jsem vypadal jako noc. Moje vlasy údajně reprezentovaly černé nebe a mé zlaté oči prý připomínaly dvě jasně zářící hvězdy. Děda občas říkal, že mi obličej potemněl, když světlo ochablo. Což jsem nevěděl, jestli to bylo dobře nebo ne.

„Co když nás Havrani chytí?"

„Neděláme nic špatného. Nemají důvod nám ubližovat." Nebyla to teoreticky lež. Havrani trestali jen ty, co nějakým způsobem porušili zákon. Na druhou stranu některým to bylo jedno. Podle mého názoru záleželo na tom, jestli Havran měl dobrý den nebo ne a poslední dobou začínali být nevrlí stejně jako Serlie po probuzení ze zimního spánku.

„Ichiro má pravdu! Co je špatného na sbírání bylin?" Malinko jsem se zazubil na Astu, co se mi pověsila kolem ramene. Byl jsem z města jediný, kdo se vyznal v mokřadech, a tak jsem dostal na starost skupinku dětí, které jsem měl naučit, jak hledat léčivé byliny v blízkosti ledové vody, co se míchala s bahnem. Osobně jsem si přál mít chvíli klidu, ale to se dnes jaksi nevyvedlo.

Asta se rozkuckala, přičemž se o mě ještě více opřela.

„Jsi v pořádku? Nemáš horečku?" Už jsem k ní natahoval ruku, abych mohl zkontrolovat její teplotu, ale Asta se rychle odtáhla, polykajíc to, co jí dráždilo. Usmála se a pih na její tváři přibylo, ale ani slepému by neunikly ty černé pytle pod jejíma očima.

„Zaskočila mi slina. Nic se neděje." povzdechl jsem si. Neměl jsem zrovna v lásce, když mi někdo lhal, ale neměl jsem dost důkazů na to abych mohl s jistotou tvrdit, že Asta měla Rudou nemoc. Chorobu, co se objevila, před pár lety, a dosud na ni nikdo neznal lék. Někteří tvrdili, že to byl Asgerův trest za to, že mu lidé nevydali Patrony. Jiní tvrdili, že to byl důsledek umírajícího světa. Upřímně jsem nevěděl, k čemu se přiklonit. Sifrinn umíral. Zima se prodlužovala, zvěř mizela, smrti přibývalo. Pokaždé když jsem procházel kolem modlících se k Asgerovi, nemohl jsem si pomoct, ale cítit se provinile. Jako Patron noci jsem měl určitou zodpovědnost, vůči lidem co tu žili. A i kdyby ne, vedli se spekulace, že Asger by nám pomohl, kdybychom mu vydaly Patrony. Jednou jsem zkusil tohle téma zmínit před dědečkem. Vysloužil jsem si za to facku a den bez jídla. Automaticky jsem se promrzlými prsty dotkl své tváře, která mi oproti nim přímo hořela.

„Přestaň si se vším dělat těžkou hlavu. Neni to tvoje vina. A Asger tě vem, jestli tohle znovu téma znovu zmíníš. Slíbil jsem své dceři, že se o tebe postarám. Neporuším svůj slib jen kvůli tvé zbrklosti a pouhé domněnce, o níž diskutují ožralí dolníci." To mi tenkrát řekl a já si přál, aby měl pravdu. Abych mohl uvěřit téhle lži.

Ω

„Ne, počkej! Nemůžeš to jen takhle vytrhnout!" Rychle jsem přiběhl k Astě, co rvala zlatavě žlutou květinu ze země.

„Proč ne?"

„Protože jenom ty kořeny jsou léčivé," vysvětlil jsem a rychle jsem vzal květinu do ruky, abych mohl zkontrolovat, jak moc byla poškozená. A přesně takhle to začalo. Asta se rozkašlala znova, jenže tentokrát začala vykuckávat krev, jíž přibývalo. Její tělo ztratilo veškerou barvu a její rudé vlasy postrádaly svůj obvyklý lesk.