Plamen mezi hvězdami

Kapitola 7 *Ichiro*

"Can we keep this up when we know that every hope will shatter?
And the leson is not new; guess some dreams just can't come true."

Cítil jsem, jak se Ströjnu vrtěla za límcem kabátu nedočkavá něco udělat, ale oba jsme věděli, že by byla spíše na škodu. Pomalu jsem vydechl, nutíc své tělo, aby se aspoň trochu uvolnilo. Eoghan si prohlížel můj obličej, jako kdyby mu to připomínalo hádanku, kterou nedokázal rozluštit.

„Vypadáš mladě," řekl po chvíli, na což jsem nadzvedl obočí.

„Promiň za zklamání." Lovec jen pokrčil rameny, než začal něco hledat v kapsách. Zavřel jsem oči. Něco mi říkalo, že ať už vytáhne cokoliv, já z toho nadšený nebudu.

„Spíš překvapení. Většina lidí si Patrony představuje jako staré dědky, nebo někoho, komu je aspoň třicet. Sedmnáctiletého kluka by nikdo nečekal."

„Proto mě Havrani ještě nechytili," slyšel jsem, jak se Eoghan tiše uchechtl, než mi vyhrnul rukáv, zima mě okamžitě začala kousat do odhalené kůže. Rychle jsem otevřel oči.

„Co to děláš?"

„Klid," odvětil, pokládajíc něco, co se podobalo kruhově vykovanému Jërnnu kolem mé paže, pak přitlačil na kov, který se po chvilce pohnul, obepínaje se kolem mé ruky. Zatnul jsem zuby, připraven na to, až mnou projede ostrá bolest.

„Nemá to úplně stejný efekt jako můj nůž," dodal Eoghan, když si všiml mého napjatého těla. „Nedoporučoval bych však používat magii, navíc to skryje tvůj cejch."

„Takže nikdo nezjistí, že jsem Patron," dokončil jsem, při čemž jsem potřásl hlavou. Nedůvěra mě začala šimrat v podbřišku, jemně obmotávajíc své prsy kolem mého žaludku. Jistě, tenhle náramek byl užitečný, když přišlo na mé břímě, které jsem musel schovávat a tajit. To, co mi tu nesedělo, bylo, proč mi pomáhal. Lovec by se určitě nesnažil pomoci Patronovi, ne když z toho mohl tolik vydělat.

„Co po mně chceš?" Eoghan se usmál, přičemž mi zima poklepala na záda. Nechoval se jako jiní jeho druhu, ale i přesto se na mě díval jako na svou kořit, jako na něco, čemu mohl poroučet. Cítil jsem, jak mě Ströjnu pohladila po zátylku, možná že cítila ten vztek, jenž se mísil se zoufalstvím a strachem.

„Potřebuju tvou pomoc," řekl, což mě zaskočilo. Tohle bylo to poslední, co mě napadlo, že by lovec řekl. Pak jsem však musel přiznat, že jsem nikdy žádného nepotkal — a ani to neplánoval.

„Cože?"

„Před pár měsíci, jsem někomu ukradl zbraň. Myslel jsem, že ji prodám. K mojí smůle jsem však nevěděl, že je prokletá. Od té doby se mi smůla lepí na paty... Navíc jsem se narodil s magií." Chvíli jsem na něj jen zíral, snaže se pobrat to, co mi tu říkal.

„To ale nevysvětluje, k čemu potřebuješ mou pomoc."

„Jsi Patron noci, pravdy... a magie," řekl pomalu, jako kdyby to vysvětloval malému dítěti. „Potřebuji, abys něco udělal s mou magií a prokletím. Nějak to ode mě oddělit." Zavrtěl jsem hlavou. Za prvé jsem ani nevěděl, jak bych něco takového udělal. Za druhé by mě ani ve snu nenapadlo pomoci lovci. Otevřel jsem pusu, ale on už z kapsy vytahoval něco jiného.