Plamen mezi hvězdami

*Prolog*

           

Fjall Kåsa, Havran a oddaný služebník Asgera, byl mrtvý muž. Nemoc ho sžírala zevnitř a on si to uvědomoval. Neměl moc času, a proto doufal, že se Aarre nezpozdí.

Sněžná bouře polevovala. Tady mezi domy, které ho chránily od skuhravého vichru, se dalo lehce zapomenout, že nějaký nečas vůbec panoval. Vločky se snášely dolů v elegantním tanci – jejich zářivě bílá barva zářila na pozadí sametově černé noci –, hromadili se na zemi, jako kdyby chtěly Fjalla pohltit.

Umrznutí nebylo tak hrozné. Zima se vám zahryzla do kůže, pak do masa, a na konec pohltila i vaše kosti, trhajíc vnitřní teplo na kousky, dokud plamínek nevyhasl. Dokud jste nezemřeli. Bylo to rychlé, téměř bez bolesti. Rozhodně lepší, než být zabit Råd Mordem. Rudým vrahem. Zima chladila horečku, ale nemohla nijak zakrýt to, jak mizerně se Fjall cítil. Srdce mu bušilo, únava na něj doléhala, pot mu stékal po zádech.

Nora je mrtvá.

Fjallův žaludek se převrátil naruby, když pomyslel na to, jak Havrani najdou její bezvládné tělo na podlaze. Jedovatá semena skočce rozsypaná po malé místnosti. Teplý oheň v krbu už bude dávno pryč, na jeho místě jen pár žhavých uhlíků. Krajíc chleba bude nedojedený, Nořin syn bude pryč. V bezpečí u svého dědy.

„Mám syna," zašeptal Fjall, když vtrhl do Trymova domu uprostřed noci.

„V tom případě gratuluji. Teď vypadni." Fjall si nikdy nebyl jistý, jestli ho Nořin otec nenáviděl proto, že byl Havran nebo protože se s Norou nikdy neoženil. Jenže to by všechno zkomplikovalo. Lidé by si o ní šuškali. Málo kdo by s ní prohodil slovo. A to si na svědomí vzít nechtěl.

„Nora je mrtvá a můj syn je Patron." Fjallovi se třásli ruce. Cítil, jak se chvěl. Jak hořel. Trym na něj jen zíral, rukou se pevně přidržel římsy, co se plazila okolo krbu.

„Jável," zasyčel postarší muž, nechuť sevřela jeho obličej. Havran tu nadávku ignoroval. Lidé ho nazývali i horšími jmény. „To dítě je nestvůra. Ať si ho Asger vezme. Víš, co se stane, když ho tu Havrani najdou? Přijdu o hlavu!"

„Nenajdou. Postarám se o to," naléhal Fjall, mezi tím, co položil malý uzlík z vlčí kůže na stůl. Opatrně smetl sníh z pokrývky, do níž dítě zabalil. „Není to nestvůra. Jen malý chlapec..."

„Tsk." Trym udělal krok v před, aby se lépe podíval na to prokleté mrně. Tělíčko mělo stále ušpiněné od krve. Na hlavičce mělo jemné, černé chmýří. Oči se leskly zlatou barvou ve svitu plamenů. Nořin syn vypadal stejně jako ona. Trymův obličej se zkroutil odporem. Rychle se od dítěte odvrátil, nesnesl ten pohled. Jak moc mu to připomínalo mrtvou dceru. Dívku, která si raději vybrala Havrana, než svou vlastní krev.

„Co ode mě očekáváš, Fjalle? Že se o dítě postarám?"

„Ano."

„Jsi cvok."

„Možná," svolil muž s malým úsměvem na rtech. „Ale pochybuji, že jsi ten typ člověka, co by nechal dítě umrznou. Vím, že se o něj postaráš. Udělej to pro Noru, když už ne pro mě." Trym dlouho nic neřekl. Ticho se rozhostilo v místnosti a jediné, co ho narušovalo bylo praskání ohně. Plameny požíraly stíny, které se po obou mužích sápaly.

„Jak se jmenuje?"

Fjall vydechl úlevou.

„Ichiro."

„Je půlnoc," oznámil Aarre. Kostel na druhé straně města se rozzvonil v odpovědi. Zvony bily v něžně hlubokém hlase, píseň se rozlehla ztichlou krajinou. Sníh pod sebou skryl všechen život, teď se jen ozdobně třpytil za svitu hvězd.

„Jaké to překvapení," Fjall zvedl své oči, rukávem si otřel pusu od krve. Polkl další zakašlání, jež mu škrábalo hrdlo.

„Co po mě chceš?"

„Hm. Nech mě přemýšlet. Máš u mě dluh... pokud si dobře pamatuji." Aarre se napřímil. Fjall ho sjel pohledem; sevřená čelist, černé kruhy pod očima, jimiž hleděl do prázdna, delší blonďaté vlasy svázané v neúhledném culíku.

„Mám syna," začal pomalu, na což Aarre nadzvedl obočí v překvapení.

„No a?"

„No a ty budeš zapsaný jako otec."

„Proč?" Fjall si začal prohlížet svůj přívěšek. Havraní pírko na kousku kůže. Jeden by neřekl, že něco tak malého může vyvolat v lidech tolik strachu a úcty. Málokdo si troufal nerespektovat Havrany, přitom to byli jen nafoukaní ptáci, co se zajímali o své peří.

„Je Patron..."

„Co?" skočil mu Aarre do řeči, ale Fjall ho ignoroval. Ani se na něj nepodíval.

„Moje dítě se mnou logicky zůstat nemůže, Havrani by ho našli. S velkou pravděpodobností zabili. Proto jsem ho dal... ke známému. Problém je, že já nemám důvod skrývat své vlastní dítě. Moje tajnůstkářství by vyvolalo otázky. Na druhou stranu, tvoji rodinu vyvraždili rebelové. Mám pravdu? Jen tvůj bratr přežil, což, dovolím si připomenou, bylo díky mně. Kdyby to bylo tvoje dítě a ty se jeho existenci pokusil zatajit... No. Dávalo by to větší smysl. Nebylo by to tolik podezřelé."

„Proč si myslíš, že tě nezradím?" Fjall si dýchl na ruce, aby si zahřál promrzlé dlaně. I přes rukavice, zima ho hryzala do kůže. Na moment zavřel oči, pak pohlédl na Aarreho. Nikdy by ho nenazval přítelem, spíše známostí. Důvěrné pouto mezi nimi taky nikdy nevzniklo. Pokládal osud svého prvorozeného syna na tenký led, ale na výčitky a pochyby už bylo pozdě.

„Zaprvé mi vděčíš za život svého bratra," řekl pomalu, než se rozkašlal. Krev dopadla na čerstvě napadaný sníh. Aarre přispěchal k Fjallovi, rukou ho podepřel, ale druhý Havran o pomoc nestál.

„A zadruhé... jsi zbabělec," vydechl, než se skácel k zemi.