Kapitola 12 *Ichiro*

69 7 6
                                    

Havrani přicházeli bez varování.

Děda šel za pacientem, chtěl jsem se nabídnout, že půjdu s ním, ale on to rázně zamítl. Rudá nemoc. Sora. Takže jsem tu trčel v bylinném krámku stejně jako každý jiný den. Z nudy jsem začal přerovnávat sáčky a skleničky mezi tím, co Sora začala zametat.

„Možná mi to radši dej, než s tím něco rozbiješ," zamumlal jsem, když jsem ji pozoroval, jak se nemotorně snaží vyhnut vázám a kyticím visícím z nízkého stropu. Sora ale koště nepustila, naopak si ho přitáhla blíže k hrudi. Byla tvrdohlavá jako mezek, ale to říkal děda i o mně, a tak jsem to raději nekomentoval.

„Já to zvládnu," osopila se na mě, znovu jsem se ponořil do židle. Bylináře a učebnice jsem srovnal do vysokých komínů. Nesměl jsem do školy, děda nechtěl abych do kostela chodil více než bylo nezbytné. A tak jsem se musel učit sám. Radši bych do kostela.

„Kdo je tvůj otec, Ichiro?" ohlédl jsem se přes rameno. Její otázka mě zaskočila. Nedůvěra se mi usadila na dnu žaludku. Pomalu jsem přiměl své celé tělo, aby se k ní otočilo.

„Proč tě to zajímá?" Sora opřela své koště o poličku, při čemž se krystaly, co na ní seděly, nebezpečně zachvěly. Pak udělal krok před. Pak druhý. Bylo až překvapivé, s jakou lehkostí se dokázala pohybovat, když se jí chtělo. Když mohla něco získat. Opřela se o stůl. Její oči zavadily o mou knihu—která rozhodně nebyla vzdělávající, nebo alespoň ne tak jak by si děda přál. Lexikon magických tvorů a rostlin. Rychle jsem se pro ni natáhl, ale Sora byla rychlejší. Prsty něžně pohladila koženou obálku. Lexikon jsem dostal od potulného vypravěče, když jsem byl ještě malé děcko. Řekl mi, že to možná pomůže ukojit moji fantazii a nekonečné otázky. Svým způsobem měl pravdu. Pomohlo mi to porozumět království, jemuž jsem vládl. Nemusel jsem spoléhat jen na Ströjnu, aby mi všechno vysvětlila. Ta kniha byla můj návod.

„Znám někoho, kdo říká, že to byl parchant."

„Myslíš dědu? Protože ten to říká v jednom kuse," zamumlal jsem. Jistě, že jsem věděl, kdo byl můj otec. Tedy, neznal jsem jeho jméno, ale děda mi prozradil, že to byl Havran, jável taky.

„Takže ho znáš," Sora nadzvedla obočí. Oči měla přilepené na knize. Polkl jsem. Pomalu jsem se po lexikonu natáhl, ale ona jen odtančila dále ode mě, takže jsem se zlomil v pase nad stolem. Kousl jsem se do rtu.

„Ne," přiznal jsem. „Děda ale říká, že jsem se až moc vyptával, takže mi to řekl, abych dal pokoj. Radši říká věci na rovinu, aby ho pak lidi neotravovali, má rád svůj klid. Teď mi prosím tě vrať tu knihu, je stará. Příliš stará." Sora se na mě zazubila. S hlasitým thud zavřela lexikon a přitiskla mi ho na hruď tak silně, že jsem málem zavrávoral zpátky do sedu.

„Máš velmi úhledný rukopis," řekla. „A zajímavé anotace."

„Ty už tam byly," vydechl jsem, než jsem se odvážil položit knihu zpátky na stůl. Magie nebyla úplně protizákonná. Provádět ji se nesmělo. Ti, co se s magií v krvi narodili, to neměli lehké a častokrát o nich nikdo ani neslyšel. Ale knížky nikomu nevadili—jen tak dlouho, než jste na jejich základě začali jednat.

„Když říkáš, venling," Sora nakrčila nos v posměchu. Namísto odpovědi jsem stiskl rty k sobě. „Ale nemyslím, že můj známí mluvil o tvém otci. Ten, o kom mluvil, měl za syna Patrona."

Hrdlo se mi sevřelo stejně jako když mě ten Havran chytl za krk, když Asta umírala. Nepatrně jsem udělal krok zpět. Ne. Ne. Ne. Děda říkal, že o tom nikdo nevěděl, že bych udělal chybu, kdybych se přiznal a vkročil jim do pasti. Eoghan měl se mnou trochu jiné plány. Skit vi har. Úplně jsem na Eoghanův slib zapomněl. Ale on nevěděl, kde bydlím, takže by mě neměl být schopen najít, že? Ale nikdo jiný taky neměl vědět o tom, že jsem Patronem. A jestli Sora říkala pravdu tak všechno tohle tajnůstkářství za nic nestálo. Polkl jsem. Jednou. Dvakrát. Kapka potu mi stekla po spánku.

You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Jan 20, 2020 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

Plamen mezi hvězdamiWhere stories live. Discover now