Kapitola 6 *Sora*

82 12 48
                                    

Fun fact:
Ichiro se čte Ičiro.

Sora nemohla dýchat.

Cítila ruce kolem svého krku — stisk byl pevný, ale mírně se chvěl, jako kdyby osoba, co jí bránila dýchat, brečela. Tu domněnku podpořila slza, která jí zmáčela tvář.

„Neměla ses narodit," ten hlas znala, i když v něm slyšela značnou hysterii „Měla jsi zemřít. Slyšíš? Zemřít!" Sora konečně donutila svá ztěžklá víčka, aby se otevřela. Její matka na ni hleděla, oči sklené a zamlžené. Sora se pokusila něco říct, ale neměla žádný kyslík, takže slova zněla spíše jako chabý sípot.

Mami.

Stisk polevil, dívčiny oči se opět zavřely, temnota všude kolem.

Mami.

„Co jsem to udělala?" Sořiny plíce se zběsile snažily získat zpět vzduch, když ruce úplně opustily její krk. Párkrát sebou škubla, její tělo značně zesláblé, její srdce tlouklo téměř až bolestně oproti kleci z žeber.

„Mami..." zašeptala.

Vzpomínka se začala rozplývat a Sora se rychle snažila chytit roztrhané nitky, jež ztratila v průběhu let.

Ne, ne.

Co se stalo pak? Proč se jí snažila zabít? Jediné, na co si dokázala vzpomenout, bylo, jak její matka visela — oběšena za pokus o vraždu vlastní krve. Ale než se mohla pokusit posbírat rozházené kousky vzpomínky, jiná ji nahradila stejně rychle jako noc den.

Sora ležela na střeše, břicho měla nasáklé vodou stejně jako zbytek těla, uvědomila si hořce. Cítila, jak se jí zima zahryzávala do kůže, jak jí led šimral přes oblečení.

„Tak dělej," zavrčela. Tohle byla její první mise, netrpělivost s ní cloumala a ona ji nedokázala potlačit, ať se snažila sebevíc.

Osoba v temném plášti se vynořila zpoza rohu, rychle se ohlédla přes rameno, což na Sořině tváři vykouzlilo malý úšklebek. Slunce se už začalo schovávat za obzorem, doprovázeno polibky noci, jež za sebou zanechaly černotu a první hvězdy, které začaly vdechovat život. Mírná obleva se prohnala Sifrinnem, takže to kolem vypadalo aspoň trochu jako léto, nebo si to aspoň namlouvala. Když nad tím Sora tak přemýšlela, kdy naposledy cítila teplý vánek, jenž by jí líbal na tváře a prohrabával vlasy?

Dívka rychle zavrtěla hlavou, ve snaze opět si sjednotit myšlenky. Nemohla pokazit svou první misi. Ne, když bylo tolik v sázce. Eder řekl, že pokud neudělá žádné chyby, tak jí dovolí navštívit bratra. Sora se kousla do rtu. Nemohla si dopustit žádné zbrklosti, a tak donutila své srdce, aby se uklidnilo.

Postava zrychlila, plášť za ní vlál jako tanečnice, které chyběla hudba.

Teď.

Sora opatrně seskočila ze svého úkrytu, Havraní peříčka, jež jí visela kolem krku, byla dobře vidět, všem prozrazujíc, kdo byla.

„Neni trochu pozdě na procházku?" zeptala se dívka, její ruka se natáhla k noži, který měla upevněný u svého pasu jako obvykle. Postava přešlápla z nohy na nohu.

Plamen mezi hvězdamiWhere stories live. Discover now