Kapitola 10 *Ichiro*

97 10 38
                                    




Havran.

Služebník Asgera.

Vzal by mě.

Předal Asgerovi.

Sifrinn by se uzdravil.

Jednoduché. Rychlé. Všechno by se spravilo.

Několik dlouhých vteřin jsem hleděl do oka plného temnoty. Zajímalo mě, co se asi honilo Havranovi hlavou. Byl pyšný? Našel Patrona. To po čemž jeho mistr pátral z důvodů, jež téměř nikdo neznal.

„Chceš, abych ti důvěřoval," začal jsem pomalu. „No, včera jsi mě vyděsil k smrti. Dneska jsi se mě pokusil unést. A teď se o to pokoušíš více méně znovu. Omlouvám se, ale asi jsem opomenul tu část, kde mi dáváš dobrý důvod ti důvěřovat. Každý, kdo má trochu rozumu, by ti už dávno podřízl krk. To ale udělat nemůžu, jelikož mi nejmenovaná osoba sebrala nůž. A ano, pokud ti to nedošlo, ta ‚nejmenovaná osoba' jsi ty." Nespouštěl jsem své oči z Havrana a on je nespouštěl ze mě. Ani se nepohnul. Jen bezhybně seděl na tenké větvi smrku, která hrozila, že se zlomí, jakmile zafouká vítr.

Na co čekáš?

Možná na posily. Dávalo by to smysl. Byli jsme tu tři a on jen jeden.

Přesunul jsem svou pozornost k Eoghanovi, který si prsty mnul vrásku mezi obočím.

„Jestli se mi pokusíš podříznout hrdlo, tak ti zlomím každou kost v tvém těle," zasyčel, než rukou zašátral do brašny, jíž jsem si předtím nevšiml. Skrývala se za jeho pláštěm, který k sobě táhl většinu pozornosti. Zajímalo mě, proč si vybral zrovna červenou. Jeden by řekl, že si jako lovec vybere něco méně nápadného nebo alespoň něco, co nebude bít každého do očí. I když látka nenabírala křiklavý odstín rudé, stále přitahovala oči cizinců.

Eoghan vytáhl můj nůž. Ocel odrážela slabé světlo, které se dokázalo prodrat skrze koruny smrků a borovic, jejichž vůně prosycovala vzduch stejně jako sůl. Kdybych se opravdu soustředil, možná bych i uslyšel, jak se vlny tříštily o břeh a lodě zakotvené v přístavu.

„Tady. Trochu jsem ho vyleštil a nabrousil, jelikož ze stavu, v němž byl, mi bylo do breku."

„Víš, jeden z důvodů, proč jsem tě ještě nezaškrtil, je, že se nemůžu pohnout," odsekl jsem, ale to nijak nezmírnilo jërnn, který se mi vpaloval do kůže. Eoghan na mě nechápavě koukal, než se mu zelené oči rozšířily děsem.

Skit vi har." Rychle vzal do ruky mou paži. Bez myšlenkovitě mi vyhrnul rukáv a já se nezmohl na víc než na cuknutí z náhlého pohybu. Zuby mrazu se mi zakously do odhalené kůže, Ströjnu se mi uvelebila na hlavě, pevně svírajíc látku kápě.

Eoghan otevřel ústa, aby na mě vychrlil sprchu otázek, ale já ho předehnal. Svou volnou rukou jsem si začal třít místo postižené jërnnem.

„Monstra. To že všem ukazuji, kdo jsem, mě chrání před živými stíny. A jelikož jsem předtím neměl svou zbraň, jít do lesa a přes hory by byla sebevražda," nechal jsem svá ztěžklá víčka na chvilku odpočinout. Tahle noc byla až příliš dlouhá, příliš namáhavá pro mou vyčerpanou mysl a hladový žaludek.

„Poslyš," svýma zlatýma očima jsem se zabodl do Eoghana, který se naklonil dozadu, když kolem mě začal mizet plášť, co mě značil jako Patrona. „Jestli jsem opravdu bůh, jak tvrdíš, tak jsme všichni odkázaní do rukou Asgera, jelikož kolem mě všichni umírají. Nejsem... nic jako si lidé představují své bohy. Nedokázal jsem ochránit ani Astu. Ani jsem neměl žaludek na pohled na umírajícího Gammela.

Plamen mezi hvězdamiWhere stories live. Discover now