Plamen mezi hvězdami

Kapitola 9 *Ichiro*

Postavy v Bradavicích:

Ichiro: Mrzimor

Sora: Zmijozel

Eoghan: Zmijozel

Aarre: Nebelvír

Rhise: Nebelvír

Neměl jsem opustit Astu, když umírala.

Neměl jsem dovolit Rasky, aby mi zakryla oči v Gammelově poslední minutě.

Neměl jsem řvát na toho kapitána, čímž jsem na sebe upoutal pozornost Havranů. Možná by bylo pro všechny lepší, kdybych držel jazyk za zuby a nevyřkl obavy, které jsme všichni měli.

Mohl jsem všemu tomuhle zabránit. Udělal jsem chybu, když jsem poslechl dědu.

Neni to tvoje vina.

Ale je, dědo. Kdybych tenkrát Havranům sdělil, že jsem Patron, Asger by tohle ukončil. Asta by neumřela. Gammel by se stále vyprávěl příběhy, které skřítci a víly rádi poslouchali. Sifrinn by neumíral. Rudá nemoc by nepředhazovala lidi před brány smrti. A... A nebyla by to všechno moje vina.

Sykl jsem, když se kov, co mi dal Eoghan, rozžhavil, přičemž mírně popálil moji kůži. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, kolikrát denně jsem k sobě povolal magii. Jak bez zaváhání odpověděla na mé emoce. Teď mi to ovšem bylo spíše na škodu a fakt, že jsem neměl sebemenší potuchy, jak tuhle magii ovládat, mi spíše škodil. Ano, věděl jsem, jak někoho uspat, a přitom ovlivnit jejich sny. Tím to však končilo. Prach, co mi padal z rukou, pokud jsem si tak přál, byl jediný druh magie, o němž jsem věděl. Málokdo se odvážil mluvit o Patronech a stvoření noci mi odmítala pomoci. Ströjnu tvrdila, že jsem na to musel přijít sám. Přijít na co? Na to že nedokážu nikoho ochránit?

Chtěl jsem dát Asgerovi přesně to, co chtěl. Sám sebe—Patrona.

Jak si ale můžu být jistý, že by to něco napravilo? Co když odmítne zahojit tenhle umírající svět.

Co když se Sifrinn už nedá zachránit?

S povzdechem jsme si poupravil tašku, kterou jsem musel koupit společně s krystaly. Nelhal jsem Soře. Měl jsem tu známé, kteří by mě u sebe přes noc nechali. Děda by mě za to však zaškrtil. Rodina, co podporovala nevěřící, mezi slušnými lidmi vítaná nebyla. A tím „podporovala", Asger měl namysli, že u sebe ubytovali polomrtvého rebela, co tvrdil, že byl jen pocestný, na něhož zaútočily oživlé stíny. Jak už bylo zvykem, za trest Havrani vyškrábali oči hlavě rodiny.

Měl bych se stavit a nabídnou, že umíchám nějakou mast, která by zabránila zánětu. To by mě ovšem označilo jako pomocníka rebelů.  Něco takového jsem si nemohl dovolit, stejně jako jsem si nemohl dovolit, aby mě někdo sledoval. Přes noc se zaprvé putovat nesmělo a zadruhé to bylo nebezpečné. Kdybych sebou vzal Soru, riskoval bych odhalení a s velkou pravděpodobností i sežrání nějakým monstrem.

Navíc mi lhala.

Sora nepůsobila jako ten typ, který by se podvolil jen proto, že jste ji párkrát udeřili. Ne. Ona byla bojovnice. Možná že opravdu utekla, ale ani náhodou mi nesedělo, že by ji otec bil. Tak proč utíkala? Byla kriminálník? Rebel?

Potřásl jsem hlavou, než jsem se ohlédl přes rameno, při čemž jsem si stáhl kápi hlouběji do obličeje. Havrani něco krákali, ale to až na druhé straně Qramu, takže jsem si mohl být jistý, že mě nesledovali. Bez dalšího ohlížení jsem proklouzl do stínů lesa, které mě bez myšlení pohltily ve své temné náruči.