Who is N? (Ereri/Riren)

5.

„Nazdárek, Armine," pozdravil jsem svého kamaráda, když jsem ho dohnal po cestě do školy. „Půjdeme tam teď nebo až o nějaké přestávce?"

„Až o přestávce, Erene. Musíš být trpělivý..."

„Ale jo! Pořád..."

V tichosti jsme došli do šatny, přezuli se a vydali se do třídy.

„Co máme teď?" zeptal jsem se Armina.

„Počkej, mrknu se." Armin začal hledat ve svém notýsku rozvrh hodin. „Dneska je... pondělí, takže máme zemák, matiku, občanku, ájinu a dvouhodinovku biologie. Tak se na to zeptáme po angličtině, co ty na to?"

„Jo, to by dávalo smysl..."

„Ahoj, Erene! Ahoj, Armine!" přiběhla nás přivítat Mikasa se Sashou v patách.

„Mikasoooo! Slíbilas, že mi přineseš něco dobrýho, za to, že jsem tě nechala opsat si úkol z matiky!" zapištěla Sasha a mračila se na mou kamarádku.

„Mikaso, tys zapomněla úkol?" otázal se Armin překvapeně.

„No... ehm... já..." koktala.

„Kam se poděla ta pořádná Mikasa, co nikdy nic nezapomněla?" zasmál jsem se.

„Mikaso?!" otravovala Sasha.

„No jo, pořád! Promiňte, kluci, musím si to s ní vyřídit," zašeptala k nám a odtáhla Sashu ke své lavici v zadu.

Ušklíbl jsem se. „Nechtěl bych s ní sedět..."

„Asi tak," kývl Armin. „Teď si představ, že bys ji pozval k sobě domů a ona by ti vyžrala celou lednici, spižírnů a tajné zásoby čokolády v šuplíku ve tvém pokoji..."

Zaraženě jsem se na něj podíval. „Ty máš tajné zásoby čokolády?"

„Ty snad ne?"

„Být tebou je rychle schovám někam jinam, protože až k tobě přijdu já, asi ti je ukradnu."

Armin vyprskl smíchy. „Dobrý vědět."

Posadil jsem se do lavice, zatímco si Armin stále vytahoval věci z tašky. Vyhlédl jsem z okna a zpozoroval profesora Leviho, jež se hnal do školy, zatímco si upravoval vlasy. Musel jsem se usmát, protože vypadal opravdu komicky. Někdo nám tady zaspal...

„Kdo myslíš, že je N?" zeptal jsem se Armina, který si už také sedal.

„Těžko říct. Pokud ti říkal pravdu, tak je to nějaký sto šedesáti centimetrový zakrslík. Nevím, co jiného dodat."

Zacukaly mi koutky. „Malý zakrslík, říkáš? To zní docela dobře... Ale kdo má sakra sto šedesát centimetrů?!"

„No... na to brzo přijdeme," poplácal mě Armin povzbudivě po rameni.

Najednou se otevřely dveře a do třídy vešla profesorka na zeměpis - Petra Ral.

***

Po zeměpisu následovala matematika a občanka, ale já se poprvé za svůj život nemohl dočkat angličtiny. Neustále jsem na ni myslel. Až skončí, možná zjistím, kdo je N. A seš nahranej, N! Hra končí! Vyhrál jsem!

Měl jsem pocit, že Armin je na tom podobně, ale ptát se ho jsem se nehodlal.

***

Crrrrrr, rozeznělo se školou a já si radostně začal balit věci do tašky. Profesor Levi mezitím opustil třídu a nejspíš zamířil do svého kabinetu.

„Tak jdeme na to, Armine!" vyskočil jsem ze židle, hodil si tašku na záda, popadl svého spolužáka za ruku a táhl ho ven ze třídy.

„No jo, no jo... Proboha, Erene, ty se nemůžeš dočkat, co?"

„Dělej! Za pár minut máme bižuli... Musíme to stihnout."

Když jsem se zastavil před dveřmi kabinetu, zhluboka jsem se nadechl. Pomalu jsem přiložil prst na zvonek a poté tlačítko stiskl. Po chvíli se ozval bzučivý zvuk, který dveře odemkl a stačilo do nich jen potlačit. Armin vstoupil do místnosti jako první, ale já mu byl hned v patách.

Z druhého konce místnosti se na nás upřely dva páry očí. Jeden patřil profesoru Levimu a druhý profesorce Hange. Jeho chladné šedé oči si nás měřily od hlavy až k patě.

„Dobrý den. Pane profesore, my jsme-"

„Á, tak já už půjdu! Nebudu vás tady přeci rušit, ať už tu jste z jakéhokoli důvodu... Tak zase někdy, Levi!!!" přerušila Armina profesorka Hange a rychle vyběhla z kabinetu.

Překvapeně jsem se za ní díval. Co jí je?!

„Nuže?" pobídl nás profesor Levi, který netrpělivě vyčkával a zamyšleně si nás prohlížel.

„Ehh... Já a Eren jsme se vás chtěli zeptat, jestli nemáte seznam narozenin lidí v naší třídě. Chtěli jsme si jen něco ověřit... Mohli bychom si ho, prosím, na chvíli vypůjčit?" dostal se Armin konečně k věci.

Profesor se na něj zamračil a pak svůj chladný pohled přesměroval na mě. Měl jsem pocit, že mu v očích malinko zajiskřilo, ale nejspíš se mi jen něco zdálo.

„Smím se zeptat na skutečný důvod, proč potřebujete znát datum narození vašich spolužáků?" odsekl.

„No... je dobré vědět, kdy mají kamarádi narozeniny, ne?"

„A navíc chceme vědět, kdy má Jean narozeniny, abychom mu koupili nějaký hezký dárek," dodal jsem. „Je opravdu fajn..."

Učitel se zamračil, ale i tak otevřel šuplík a vytáhl si desky plné různých papírů. Nějakou dobu daný spis hledal, ale po chvíli nám ho už podával.

Armin si ho opatrně převzal a přelétl seznam očima. Přistoupil jsem blíž, abych také mohl nahlédnout. Kruci! Nikdo nemá narozeniny v prosinci...

„Pane profesore? Můžu si ten seznam vyfotit?" otázal jsem se.

„Ale určitě..."

Vytáhl jsem si z kapsy mobil a vyfotil seznam. Tak a teď si budu pamatovat narozeniny všech svých spolužáků... kdybych náhodou zjistil, že mi N lhal...

„Jeagere, zaslechl jsem, že se s panem Kirsteinem nemáte moc v lásce..." ozvalo se najednou od lavice.

Pohlédl jsem do těch chladných šedých očí. „Nemám nejmenší tušení, kde jste to mohl slyšet. Všichni přeci ví, že já a Jean jsme nejlepší kamarádi!"

„A co jsem potom já?!" vykřikl Armin a drknul do mě loktem.

„Jasně, promiň. Je to můj druhý nejlepší-"

„A co Mikasa?!"

Povzdechl jsem si. „Fajn! Je to můj třetí nejlepší kamarád!"

„A co-" zacpal jsem Arminovi pusu.

„Děkujeme za seznam, pane profesore. Už musíme jít na další hodinu. Nashledanou!" vystrčil jsem Armina ze dveří, sám vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře.

„Od kdy se sakra kamarádíš s Jeanem, Erene?!"

„Agh! Prostě jsem si musel něco vymyslet! Nemůžeme tam jen tak nakráčet a říct: ,No, víte, pane profesore, mě napsal nějaký typan, co si říká N a prej má narozky v prosinci a je 160 cenťáků vysokej. Takže jsme si jako říkali, že když se mrkneme na ten seznam, tak ho najdeme.' Takhle to prostě nefunguje! A pojď, za chvíli začíná bižule," popadl jsem Armina za ruku a tahal ho za sebou.

„Jo a by the way, ty jsi můj nejlepší kamarád, Armine. Tebe jen tak nenahradí nějakej debil, co je udělanej do Marca a neustále musí všechno komentovat."

Neviděl jsem sice Arminovi do obličeje, ale věděl jsem, že se usmívá.