Who is N? (Ereri/Riren)

11.

Eren: Všechno nejlepší k narozeninám!!!

Když jsem odeslal zprávu, usmál jsem se od ucha k uchu. Tyto Vánoce byly zatím jedny z nejkrásnějších, jaké jsem za život kdy měl. K dokonalosti však chybělo pouze jediné... Bohužel nemůžeme mít všechno, co si zamaneme.

Seděl jsem u okna ve svém pokoji a vyhlížel ven. Pozoroval jsem malé sněhové vločky, které se ve větru pohupovaly za strany na stranu, jakoby se houpaly na houpačce, a poletovaly sem a tam různou rychlostí, jakoby sváděly závod o to, kdo se na zem dostane dřív.

Natáhl jsme se pro hrníček na svém stole, aniž bych odtrhl pohled od chaosu venku. Usrkl jsem horký čaj a poté zkontroloval, zdali mi N nenapsal. Pořád nic? podivil jsem se. Tomu to trvá...

„Erene! Za chvíli bude večeře!" zavolala na mě matka. Co nejrychleji jsem dopil svůj čaj a poté se vydal do kuchyně.

„Už zase jsi seděl u toho okna?" zeptala se mamka, když jsem se posadil ke stolu. „Nad čím tam vůbec tak přemýšlíš?"

„Nad vším možným!" usmál jsem se.

„Například?"

„Třeba teď přemýšlím nad tím, kdy už bude jídlo, protože asi umřu hlady," zabručel jsem, položil hlavu na stůl a hrál, že už nejsem schopný cokoli udělat.

„No, to je hrůza! Já tě tady určitě nechávám trpět hlady, co?"

„Hmm..."

„Tak tady máš, ty chudáčku," zasmála se mamka a postavila přede mě talíř s kaprem a bramborovým salátem.

„Neměli jsme kapra včera na štědrovečerní večeři?" zeptal jsem se a zamračil se na jídlo.

„Ano, ale ještě trochu zbylo. Nebudu to přece vyhazovat! Pomysli na děti v Africe! Co ty by dali za kapra se salátem..."

Povzdechl jsem si. Neměl jsem rád tyhle řeči o lidech bez jídla. Všichni vždycky říkají: „Co by za takové jídlo někde dali?", ale nikdo pro to stejně nic neudělá. Nebo to tak alespoň je ve většině případech...

Zavrtěl jsem hlavou, ale pustil se do jídla.

„No vidíš, Erene, že to není tak těžké," pochválila mě matka a pohladila mě po vlasech.

***

Po večeři jsem se šel vysprchovat a vyčistit si zuby. Převlékl jsem se do pyžama, zavřel se v pokoji a opět si sedl k oknu. Chaos venku se malinko uklidnil, ale stále se vločky venku předháněly a létaly sem a tam. Opřel jsem si hlavu o zeď a zavřel oči.

Kdyby tady byl N, všechno by vypadalo jinak. Jak jen mám zjistit, kdo doopravdy je?

Najednou se ozvalo pípnutí od mého stolu. Rychle jsem vyskočil na nohy a došel ke svému mobilu.

N: Moc děkuju, ale víš, že svoje narozeniny neslavím...

Eren: Ale narozeniny jsou druhý nejlepší den v roce hned po Vánocích!

Eren: Určitě ti musí být hrozně smutno, když je neslavíš :(

N: Ani ne...

N: Je mi spíš smutno, že tu nejsi se mnou :(

N: Ani nevíš, jak rád bych tě měl tady vedle sebe...

Eren: Tak mi řekni, kde bydlíš! Stavím se za tebou ;)

N: Víš, že to nejde!

Eren: Tak mi tu informaci dej jako vánoční dárek...

N: ...

N: Cítím se blbě, že jsem ti nic nekoupil... :(

N: Ale opravdu ti to říct nemůžu...

Eren: Teď jsem smutný já!

Eren: Asi se rozbrečím...

N: Ne, nerozbrečíš :)

Eren: Ale mohl bych!

N: Nene, já tě znám ;)

Eren: Jak mě můžeš skutečně znát, když jsi se mnou ani nemluvil!

N: Ale mluvil...

N: Ani nevíš kolikrát! :)

Eren: ...

Eren: Provokuješ...

N: Já vím :)

Eren: Tak přestaň :)

N: :)

Eren: Bydlíš alespoň ve stejném městě jako já?

N: Myslím, že jo ;)

Eren: To je mi teda odpověď!

N: No jo, co naděláš? :D

Eren: Hele, nějak na mě jde spaní, tak já si už asi půjdu lehnout...

N: Sladké sny, Erene! :)

Vypnul jsem mobil, zastrčil ho do nabíječky a poté jsme zhasnul lampičku na nočním stolku a zalezl si do postele. Zachumlal jsem se do hřejivé peřiny a zavřel oči. Nemohl jsme na něj přestat myslet. Zkrátka jsem ho nemohl dostat z hlavy. Usmíval jsem se, zatímco jsem přemýšlel, kdo by N mohl být.

Po chvíli mě však pohltil hluboký spánek a já se ponořil do říše snů.

***

Nástup do školy byl težší, než jsem si představoval. Vůbec se mi nechtělo vstávat, ostatně jako každý den. Zívnul jsem a došel do koupelny, abych udělal ranní hygienu. Snažil jsem se si nějak upravit vlasy, ale zkrátka to nešlo. Bože! Kdo tohle vymyslel?!

Když jsem se nasnídal, došel jsem pro Armina a společně jsme se vydali do školy. Povídali jsme si o vánočních svátcích a o tom, co všechno jsme dostali. Cestou do třídy se k nám připojila Mikasa, která nám hned radostně vyprávěla o svých zážitcích během prázdnin. Já i Armin jsme přikyvovali, ale ve skutečnosti ji ani jeden z nás moc nevnímal.

„Erene, myslím, že bychom měli brzo zahrát tu scénku pro N..." poznamenal Armin, když si sedal do lavice. Zaujal jsem místo vedle něj a vyhlédl z okna.

„A co teda plánuješ? N to musí vidět, aby se na tebe naštval..."

„To je právě to! Až se můj hlavní podezřelý objeví někde na chodbě, kudy budeme procházet, uděláme první krok! Nech se překvapit, ano?"

„Ehh... mám se bát?" zeptal jsem se a změřil si svého kamaráda zkoumavým pohledem. Armin neodpověděl.

„Armine?"

„Prostě uvidíš!" odsekl a podíval se směrem ke katedře, jelikož právě zazvonilo a do třídy vstoupila profesorka Petra Ral.

***

Uběhl další měsíc, během nějž jsem stále naléhal na Armina, aby mi alespoň prozradil, koho podezřívá a kdo patří mezi jeho hlavní podezřelé. Proč mi to prostě neřekne?! Dělá mi to naschvál?! To ho to tolik baví, nebo co?!

Vždy, když jsem se ho zeptal, kdy už konečně hodlá udělat první krůček, aby se ujistil, zda se jedná o správnou osobu, řekl mi, že se pro to stále nenaskytla vhodná příležitost. Pokaždé jsem protočil oči a něco si pro sebe zamumlal. Štvalo mě to. A to hodně...

Bohužel jsem neměl nejmenší tušení, že Arminův plán bude právě takový...