Who is N? (Ereri/Riren)

12.

Rychle jsme procházeli chodbou, abychom se dostavili na další hodinu včas. Trochu jsme se ve třídě zdrželi, jelikož jsme se potřebovali zeptat profesorky Hange Zoe na nějaké informace ohledně testu, jež budeme psát příští týden. Samozřejmě jsme opustili třídu asi minutu před zvoněním. Všichni už seděli v učebnách a měli zavřené dveře.

Najednou se za námi ozvaly kroky. Armin se ohlédl přes rameno a pak se rychle otočil zpět ke mně.

„Teď!" syknul směrem ke mně. Nechápavě jsem se na něj podíval.

Než jsem se stihl obrátit také, Armin mě přitiskl na zeď a přišpendlil mi ruce. Překvapeně jsem vykulil oči a pozoroval, jak se na mě šklebí. Zrychlil se mi dech a rozbušilo se mi srdce. Co se to děje? Pak se začal pomalu přibližovat a spojil naše rty. Nejdříve mě líbal jemně. Poté dravěji a hladověji. Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nebránil. Vůbec mi nedocházelo, co se děje.

Znenadání nás od sebe oddělil pár silných rukou a já musel popadnout dech.

„Co to mělo znamenat, Arlerte!" rozkřikl se na Armina mně velmi známý hlas. Pohlédl jsem na svého kamaráda, jež neohroženě čelil mrazivému pohledu profesora Leviho. Poté jsem svou pozornost přesunul na svého třídního, který navenek vypadal až moc klidně, avšak jeho oči ukazovaly pravý opak a jeho hlas taktéž.

„Po vyučování se stavíte u mě v kabinetu," zavrčel na blonďáka, jež nenaznačoval jedinou známku strachu. Profesor Levi na mě potom pohlédl a já měl pocit, že jsem v jeho očích zahlédl lítost, smutek a zároveň vztek.

„Běžte," nařídil nám stále vzteklým hlasem. „Za chvíli vám začne hodina, spratci."

Ani na vteřinu jsem neváhal. Co nejrychleji jsem se vypařil a doběhl do třídy, kde jsme měli mít matematiku.

Když jsem se posadil vedle Mikasy, změřila si mě tázavým pohledem.

„Je... něco v nepořádku?" zeptala se starostlivě.

„N-ne," zakoktal jsem. Ještě jsem se stále nevzpamatoval z toho polibku. Můj nejlepší kamarád mě políbil...

„Vážně? Erene, prosím-"

„Nic se nestalo!" okřikl jsem ji. Ublíženě se na mě podívala, ale už nic neříkala.

***

Vyšel jsem do venkovního chladu, kde pomalu začínalo pršet. Ledové kapky deště mě štípaly do obličeje, ale já jim nevěnoval pozornost.

Zničeně jsem se posadil na lavičku, jež stála dál od vchodu do školy, abych náhodou nenarazil na Armina, až bude vycházet. Chytil jsem si kolena a schoval svůj obličej. Cítil jsem horké slzy, jež mi pomalu stékaly po tvářích.

Proč se to všechno muselo pokazit? Proč mi to Armin udělal? Může být dnešek ještě horší?

***

Pohled Armina:
Když byla poslední hodina u konce, zašel jsem si na oběd a potom se vydal ke kabinetu našeho třídního.

S Erenem jsem celý zbytek dne nemluvil. Chtěl jsme mu dát prostor. Doufám, že ho to moc nerozhodí... Snad pochopí, že nám tohle mělo pomoci zjistit, kdo je N. A myslím, že to dopadlo opravdu dobře! Uvidíme...

Zaklepal jsem na dveře a vyčkával.

„Dále!" ozvalo se po chvíli a já vstoupil do místnosti.

„Á, Arlert! Už jsem na vás čekal... Posaďte se," pokynul mi rukou a já zaujal místo před lavicí, v níž seděl.

„Takže... Co to mělo znamenat?!" vyjel na mě, jen co jsem si sedl.

„Co máte na mysli?" odpověděl jsem na jeho otázku otázkou, i když jsem moc dobře věděl, co chtěl probrat.

„Však vy moc dobře víte! Ten polibek! Jsem přesvědčený, že s tím Jeager nesouhlasil..."

„Jak to můžete vědět?"

„Protože... protože..." zakoktal se. „Protože to bylo jasně vidět! Chytil jste mu ruce, aby se nemohl bránit! A vůbec! Proč jste se líbali zrovna, když jsem šel po chodbě? Moc dobře jsem viděl, jak jste se otočil," zavrčel.

„Myslím, že to bylo za účelem popudit jednu nejmenovanou osobu, jež je do Erena zamilovaná..." ušklíbl jsem se.

„Měl jsem to být já?" zeptal se a nadzvedl obočí.

„Pokud jste N..." prohodil jsem a sledoval jeho reakci.

Profesor pootevřel pusu, aby něco řekl, ale nemohl přijít na žádná vhodná slova. Byl v pasti.

„N-nemám ponětí o čem to m-mluvíte, Arlerte!"

Vítězoslavně jsem se usmál. „Takže jste to vy! Já to celou tu dobu věděl! Věděl jsem to!" 

Učitel si povzdechl a schoval obličej do dlaní. „Fajn, fajn... máte mě. Ví to Eren?" zeptal se a skrz prsty se na mě podíval.

„Zatím ne... ale nejspíš mu to ani neřeknu, protože jsem to mezi námi úplně posral."

„Bacha na jazyk, Arlerte!" napomenul mě. „Stále jsem váš učitel, ale... teď na to můžeme na chvilku zapomenout. Chci, abys mi slíbil, že Erenovi neřekneš, že jsem to já. Nesmí se to dozvědět. Kdyby to věděl, nebavil by se se mnou... a to bych vážně nechtěl. Mám ho rád. Možná až moc. Ale jsem jeho učitel! Nefungovalo by to mezi námi. Jsem rád, že to funguje alespoň přes zprávy," na chvíli se odmlčel. „Pokud se má někdy dozvědět, kdo jsem, řeknu mu to já sám," dodal potom. „Rozumíme si?"

„Ano," přikývl jsem.

„Kde vůbec je?"

„Ehh... no, já vlastně nevím. Říkal jsem, že jsem to mezi námi pos-pokazil," opravil jsem se.

„Běž!" nařídil mi a mávnul rukou směrem ke dveřím. „A nezapomeň - nesmíš mu to říct, i kdyby tě čímkoli podplácel nebo přemlouval!"

„Ano, samozřejmě," usmál jsem se, vstal a přešel ke dveřím. „Tak na shledanou!"

V šatnách jsem se přezul a vydal se domů. K mé smůle se zrovna rozpršelo a já musel běžet domů v dešti. Celou cestu mi však vrtala hlavou otázka profesora Leviho. Kde je Eren?

***

Pohled Erena:
Seděl jsem na lavičce, brečel a klepal se zimou. Byl jsem od studeného deště a chladného větru promrzlý až na kost. Proč tady vlastně zůstávám? Proč nejdu domů?

Stejně jsem zůstal na místě a dál brečel. Byl jsem tak na dně, že mi bylo všechno ostatní jedno. Můj první polibek neměl být takový... Přišel jsem o Armina - o toho dobrého kamaráda, který tady pro mě měl vždycky být. Profesor Levi si teď určitě myslí, že jsem jen nějaký teplouš... Všechno se muselo pokazit! Může to být ještě horší?

Najednou na mě přestaly dopadat dešťové kapky a já zaslech, jak naráží do něčeho nade mnou. Zvedl jsem pohled a spatřil deštník. Otočil jsem se, abych zjistil, komu patří.

„Neměl bys tady být. Pouze nachladneš..."

„Já vím, ale... proč bych měl někam jít?"

„Pojď se mnou, vezmu tě domů," vzal mě za ruku a odváděl mě ke svému autu. Z nějakého důvodu jsem se nebránil. Proč by taky?

„Jsi úplně promočený," poznamenal, když si sedal na místo řidiče.

„Hmm..." zamručel jsem a sklopil pohled.

„Erene," zašeptal a chytil mou zimou se třesoucí ruku. Bylo to poprvé, co mi řekl Erene. Podíval jsem se do jeho šedých očí, v nichž se teď neodrážel hněv ani lhostejnost. Ba naopak! Viděl jsem v nich něhu a vlídnost. „Vezmu tě k sobě, ano? Je to kratší. Neboj, postarám se o tebe," utěšoval mě.

„Ale, pane profesore-"

„Žádné ,ale', Erene. Jedeš ke mně."

„Když myslíte..."

Profesor Levi nastartoval auto a vyjel ze školního parkoviště.