Who is N? (Ereri/Riren)

29.

Pohled Erena:
Po celý zbytek cesty k dalšímu kempu jsem byl velmi mlčenlivý a hodně jsem přemýšlel.

Členům mé posádky z nějakého nevysvětlitelného důvodu nepřišlo vůbec divné mé chování... Nesnáším, když si nikdo nevšimne, že se chovám jinak, že jsem smutný, zmatený, zraněný... Lidé jsou až moc nevšímaví... Jediný Armin se na mě občas ohlédl a povzbudivě se usmál. Snažil se mi zlepšit náladu alespoň svým zářivým úsměvem. Jsem rád, že ho mám...

Zastavili jsme u kraje, jak nám profesoři nařídili. Vystoupili jsme postupně z raftu na břeh a společně plavidlo zvedli za provazy po jeho stranách. Vyšli jsme do mírného malého kopečku a položili ho na zelenou trávu, jež se vlnila ve slabém větříku. Pádla jsme uložili dovnitř. Z barelů jsme si vyndali batohy či tašky a došli za profesory, kteří na nás už čekali.

„Autobus už je tady, tak si běžte pro své věci a postavte stany! Potom se sejdeme u mého stanu a řekneme si pár věcí!" oznámila nám profesorka Hange a ukázala na dopravní prostředek stojící opodál. Všichni jsme se k němu rozeběhli. Po necelých deseti minutách měl každý svou tašku, spacák a sbalený stan venku. Rozcházeli jsme se po kempu a vybírali vhodná místa pro stan. Došel jsem za svým třídním, v jedné ruce jsem držel svou tašku, v druhé spacák a na zádech jsem měl ještě malý batoh, jež jsem si vzal s sebou na raft.

„Kde postavíme stan?" zeptal jsem se a mírně naklonil hlavu.

„Ehh... co třeba..." zamyslel se a rozhlížel se kolem sebe. „Tady!" ukázal na pěkné rovné místo. Díky bohu jsem tam neviděl žádné mraveniště, takže jsem rychle přitakal na souhlas. Sasha říkala, že si s Mikasou bohužel postavily stan poblíž nějakého mraveniště a ti mravenci jí údajně sežrali v noci jídlo... Upřímně si myslím, že byla náměsíčná a snědla si to sama, ale tu její představu jí kazit nebudu. Ale ta historka, že jim vlezli do stanu, je bohužel skoro stoprocentně pravdivá. Nesnáším hmyz...

Začali jsme s Levim stavět stan. Když jsem se dostal ke kolíkům, omylem jsem si na jeden, jež už byl zatlučený do země, klekl. A zrovna na tu ostrou hranu! Syknul jsem. Pohlédl jsem na svou nohu. Krev... Povzdechl jsem si. No, budu tam mít hezkou jizvičku... Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pokračoval v zatloukání kolíků.

Levi vyšel ze stanu a pomohl mi zatlouct poslední kolík. Postavili jsme se a oprášili si ruce. Prohlédli jsme si pyšně výsledek naší společné práce. Vyměnili jsme si úsměvy. Pak sklopil pohled a bohužel si všiml i té rány na mé noze.

„Erene...?"

„Hm?"

„Proč ti teče krev?" zeptal se a pozvedl obočí. Poznal jsem, že je ustaraný, i když to na sobě nedával znát.

„Je to jen škrábnutí!" mávl jsem nad tím rukou. „Nic z čeho bych měl umřít..."

„Počkej, vydezinfikuju ti to..." vlezl si zpět do stanu, aby ze své tašky vytáhl dezinfekci.

„Vždyť to přece není potřeba! Je to jen prkotina..." protočil jsem oči.

Můj třídní však nevěnoval mým protestům pozornost a stejně mi to vydezinfikoval. Zadržel jsem syknutí. Štípalo to...

„Mohla by se ti tam dostat infekce... Příště, až se ti něco stane, tak mi to hned řekneš, ano?" zadíval se mi do očí.

„Jo, jasně..." povzdechl jsem si. Ne... Nebudu si k němu přece chodit stěžovat!

„Tak... hotovo," usmál se a dal pryč dezinfekci.

„Děkuju..." zamumlal jsem. „Takže teď se máme sejít u profesorky Hange?"

„Jo... Pojď," pobídl mě a vydal se napřed. Následoval jsem ho.

Sledoval jsem každý jeho pohyb. Levi není N. Nemůže být... Je to blbost. A vzpomínáš si, co sis říkal o blbostech, Erene? Že nad nimi nebudeš přemýšlet! Takže Levi není N. Je to jen blbá teorie. Není pravdivá...

Ale čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc jsem si říkal, že to možná opravdu bude pravda. Část mě ale stále protestovala proti této hloupé teorii, takže jsem byl vážně zmatený. Musím se na to později zeptat Armina... povzdechl jsem si.

„Copak, Erene?" obrátil se na mě Levi, když si všiml, že jsem pozadu.

„Ale nic... jen jsem se zamyslel..."

„Fajn. Tak se neloudej..." Přidal jsem tedy do kroku, abych mu stačil. Na takového prcka chodí poměrně rychle...

U stanu profesorky Hange se už shromáždil hlouček mých spolužáků čekajících na její proslov. Postavil jsem se k Arminovi a Mikase.

„Jste všichni tady?" zeptala se pro jistotu. „Nechybí někomu kamarád?"

Podívali jsme se na sebe s Arminem a Mikasou a usmáli se. Ne, nám kamarádi nechybí...

Když se profesorka Hange ujistila, že jsme tady skutečně všichni, rozpovídala se o dnešku a neustále nás chválila. Poté nám říkala, co nás zítra čeká a na co se můžeme těšit.

„Tak, a teď si běžte udělat večeři. Okolo desáté je večerka, takže všichni koukejte v té době už ležet ve svých stanech a snažte se usnout," usmála se. „Tak, můžete jít..." pobídla nás a my se rozešli po kempu.

Po nějaké době jsem došel k Arminově stanu a posadil se k ostatním - Mikase, Arminovi, Jeanovi a Sashe. Rozhodli jsme se si k večeři udělat takovou tu čínskou polévku, kterou prodávají v pytlících.

Mikasa zapálila vařič a já do hrnce nalil vodu. Jean se Sashou začali přidávat přísady, jež byly v pytlíku. Armin nad vším dohlížel a občas nám poradil, co máme dělat. Pak jsme chvilku čekali, než se polévka udělá. Nakonec si každý vzal do mističky porci a pustili jsme se do jídla. Nebylo to tak špatné, jak jsem čekal... ale zdravé to rozhodně nebylo.

„Hmm... musím říct, že jste se činili, soudruzi," ušklíbl se Armin a přelétl po nás očima.

„Nech si toho," odsekl Jean. On jediný vypadal, že mu to nechutnalo.

„Copak? Nechutná ti to snad?" pohlédla na něj ustaraně Sasha. „Chceš, abych to po tobě dojedla?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď, už se natahovala pro jeho misku.

„Přestaň!" odtáhl se. „To je moje, mám taky hlad... Ale díky bohu nemám bezedný žaludek jako ty. Byl bych rád, kdybych ho mohl naplnit alespoň do zítřejšího rána."

„Já nemám bezedný žaludek..." zamumlala uraženě Sasha a zamračila se na polívku. Po chvíli se však zase pustila do svého jídla.

Byli jsme poměrně potichu. Nemám rád ticho...

„Jak jste si užili dnešní plavbu?" zkusil jsem začít konverzaci.

„Bylo to skvělé... Ten jez byl ale nejlepší," řekla Mikasa a usmála se při té vzpomínce. „Snad pojedeme ještě na nějakém..."

„Určitě," přitakal Jean. „Zamlouvám si při něm místo vepředu. Tam to je nejlepší..." Až teď jsem si všiml, že se stihl převléct z mokrého oblečení do suchého.

„Jo, Jeane... zapomněl jsem se tě zeptat, jak sis dneska zaplaval," ušklíbl jsem se.

„Sklapni, Jeagere! Neplaval jsem, spadl jsem. V tom je rozdíl. Velký," zavrčel.

„No jo... promiň..." bránil jsem se s úsměvem na rtech.

„A já se tě nezeptal, jak jsi na tom s N," řekl po chvíli a škodolibě se na mě usmál. „Už jsi zjistil, že je to Levi?"

Upustil jsem misku.