Skryta pod kápí

Vize

„Nemůžu takhle pokračovat nadále. Dlouho už to nevydržím. Zhroutím se. Cítím to." Chrlila jsem ze sebe slovo za slovem. Byla jsem zoufalá. „Nevím, co mi to způsobuje. Nebo kdo. Ale potřebuju se z toho dostat, a když budu pokračovat v sledování, nezvládnu to."
Ril se na mě starostlivě podíval. Zdálo se to jako věčnost, než promluvil: „Dobrá. Pokud ti to pomůže, dej si pauzu, jak dlouhou budeš potřebovat. Nechci o tebe přijít." Vděčně jsem na něj kývla. Zvedla jsem se z křesla, na kterém jsem dosud seděla. „Myslím, že už půjdu."
Naposledy jsem se podívala na Rila, zahloubaně hledícího před sebe a nevnímajícího okolí. Došla jsem ke dveřím a natáhla ruku ke klice. Už jsem ji chtěla stisknout a otevřít dveře, ale zastavila mě ostrá bolest v místě, kde mě předtím zasáhla mágova dýka.
Zalapala jsem po dechu a chytla jsem se za místo, kde mi pulzovala bolest. A pak už jsem vše vnímala jenom okrajově.
Pád.
Ril vykřikující mé jméno.
Rychlé kroky blížící se ke mně.
Rilovy zděšené oči.
Otevírání dveří.
Tma.
Dva hlasy.
Ruce zvedající mě do vzduchu a odnášející mě neznámo kam.
A pak už zase jen tma.

_____________________
Dívka objímající muže a ženu.
Věž.
Černí mágové.
Křik.
Pád.
Tma.

°°°
Bolest.
Krev.
Bolest.
Krev.
Bolest.
Krev.
Bolest.
Krev.
Bolest.
Krev.
Křik.
Ticho.
Krev.
Krev.
Krev.
Kroky.
Tma.

°°°
Dívka.
Muž.
Kůň.
Vítr.
Tma.

°°°
Dívka.
Muž.
Chatka.
Oheň.
Teplo.
Tma.

•••
Byla jsem schovaná za nějakou zdí a nenápadně jsem poslouchala něčí rozhořčený rozhovor.
„Princ má něco, co chce. Jak jsi mohl takhle zklamat?! Teď nás všechny zabije!"
„Byla to špatná dýka." odpověděl mu někdo klidně. „Někdo mi prohodil dýky, takže místo té, co měla prince přenést sem, jsem hodil tu s jedem." Ten hlas mi připadal povědomý, ale nedokázala jsem ho přiřadit k žádné osobě. „Beztak sis je prohodil sám. Máš obrovský štěstí, že se tam objevila ta žena a místo prince zasáhla dýka ji. Jinak bys už dávno ležel na zemi mrtvý spolu s princem." „To je možné" připustil. „Možné je, že jsem si dýky opravdu zaměnil sám. Možné je, že jsem ani nemířil na prince, ale na někoho za ním. Možné je, že nejsem černý mág, ale špeh, kterého jste si vpustili mezi své řady a možné je, že nás celou tu dobu někdo poslouchá a ty o tom nemáš ani to nejmenší tušení." Zasmál se, až mi naskočila husí kůže a zmizel. Druhý jenom ohromeně stál na místě a zíral někam před sebe. Jakmile se vzpamatoval, začal rychle pobíhat po místnosti, z čehož jsem usoudila, že mě hledá. Naštěstí ho nenapadlo použít k hledání magii, protože jinak bych už byla dávno mrtvá. Jeho kroky se začaly přibližovat směrem ke mně.
Musím se odtud nějak dostat, ale nevím jak. Černý mág byl již ode mě pouhých pár metrů. Zoufale jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsem se nacházela, ale neviděla jsem vůbec nic. Všude byla jenom černočerná tma. A pak jsem zničehonic zmizela.
_____________________

Otevřela jsem oči. Zvedla jsem se na lokty a zjistila jsem, že již začíná svítat. Ležela jsem na posteli v místnosti, kterou jsem nerozeznala. Vedle postele jsem na křesle spatřila siluetu něčí postavy. Myslela jsem, že dotyčný spí, ale očividně nespal, jelikož promluvil: „Jsi vzhůru!" Trvalo mi přesně dvě vteřiny, než jsem dokázala přiřadit hlas k osobě. „Rile. Co se stalo?" zeptala jsem se, protože jediné, co jsem si pamatovala, bylo, že jsem vstala z křesla a chtěla jsem odejít ze salonku. „Zkolabovala jsi" odpověděl mi. „Musel jsem tě nějak dostat ze salonku, ale sám bych to nezvládl. To víš, už nejsem nejmladší." Kývl hlavou do rohu, kde jsem po značném úsilí rozeznala další postavu sedící v křesle. „Dow byl naštěstí poblíž, tak mi s tebou pomohl." Zamračila jsem se. „Co všechno ví?" „Nic moc. Jen tvé jméno a že jsi ho na moje požádání sledovala. Omlouvám se." „V pořádku." Neměla jsem mu co vyčítat. Mé jméno není podstatné a to, že jsem ho sledovala taky nemá převelký význam.
„Jak dlouho jsem spala?" „Pouze den a půl." Podivila jsem se. Čekala jsem, že to byl minimálně týden. Zdálo se to jako věčnost.
Ril se ke mně naklonil. „Vybavuješ si, co se ti zdálo?" Zamračila jsem se „Co tím myslíš?" „Mlela jsi s sebou. Nedala jsi se uklidnit. Pak jsi ale přestala. Chvíli jsem myslel, že jsi mrtvá" vysvětlil mi. „Viděla jsem dívku, nějakou ženu a muže. Byli ve věži a útočili na ně černí mágové. A pak jenom že dívka z té věže spadla. Co se stalo s mužem a ženou, nevím. Další byly jen plné bolesti a krve." Ostatní jsem zamlčela. „Opakovalo se to pořád dokola. Dokola a dokola." Přitáhla jsem si nohy k tělu a objala je rukama. „Je mi to líto. Můžu pro tebe něco udělat?" „Dát mi čas." To jediné jsem teď potřebovala. Abych se z toho dokázala vzpamatovat. Přikývl.
Podívala jsem se na spícího Dowa.
„Můžeš mu říct vše co o mě víš. Řekni mu, že si to zasloužil." Pozvedl obočí, ale nic neřekl, tak jsem přehodila nohy přes kraj postele a stoupla jsem si. Přešla jsem ke dveřím ložnice a otevřela je.
„Uvidíme se později" řekla jsem a s tím jsem odešla z ložnice a pak z komnat.
Prošla jsem palácem až na nádhernou rozlehlou zahradu. Sedla jsem si na lavičku do altánku, z kterého byl vidět nádherný východ slunce a z kápi jsem vytáhla tenkou knížku z Dowovy knihovny.
Konečně jsem si ji mohla pořádně prohlédnout.
Na přední desce byl v kůži vyryt obrys draka, kterého jsem si předtím nevšimla. Proč drak? Stránky byly již zažloutlé stářím a-k mému překvapení-i místy ohořelé. Nejzajímavější ale byla první stránka. Byla politá černým inkoustem. Ne omylem, ale schválně. Jako by se někdo něco snažil zamaskovat. Ale co? A proč?
Když jsem začala pohledem projíždět stránky, zjistila jsem, že ten někdo zamaskoval pouze určitou část textu-tedy to, co by mohlo prozradit, o čem se tu píše.
Nejenže je kniha velmi stará, napsána prapodivným jazykem a místy ohořelá. Skrývá tajemství. A to mě k ní zvláštním způsobem přitahuje ze všeho nejvíce.