Skryta pod kápí

Cizinec

Dveře hostince se se zaskřípáním otevřely a dovnitř vstoupila něčí postava zahalena v tmavé kápi pokryté sněhem. Hostincem se prohnal ledový vzduch a dovnitř vlétlo několik sněhových vloček. Plameny ohně se v blízkých kamnech zamihotaly.
„Zavři!" zařval na nově příchozího hostinský. „Pouštíš sem zimu!" Hostinský byl středně vysoký již postarší muž. Zdejší lidé ho měli rádi. Každému, kdo to potřeboval, poskytl svou pomoc. Vyslechl si jejich problémy a poradil jim.
Cizinec za sebou zavřel dveře a přešel k hostinskému za pultem. Tvář mu zakrývala hluboká kápě, na sobě měl kožený úbor, který byl místy špinavý a částečně sedřený. Očividně si zažil své.
Nebyly vidět žádné zbraně. Možná, že ani žádné neměl.
Něco řekl hostinskému, ten kývl a pak se cizinec vydal k prázdnému stolu v rohu hostince zády ke zdi.
Chvíli jen tak seděl a pak se rozhlédl po hostinci vyhřátém krbem. Bylo zde zhruba deset stolů a u každého alespoň čtyři židle. Nebylo tu ještě moc lidí. Většina přicházela až na večer.
Káždého zde přítomného přejel pohledem.
Když jeho pohled spočinul na mě, zmocnil se mě zvláštní, těžce popsatelný pocit. Ale rozhodl jsem se tomu nepřikládat příliš velkou pozornost.
Nakonec svůj pohled přesunul na dřevěnou desku stolu. A tam také zůstal. Když k němu přišel hostinský a položil před něj plný korbel piva, ani nevzhlédl. Hostinský si nad jeho chováním něco zamumlal pod vousy a odešel zpátky za pult, kde vzal do ruky další korbel a začal ho plnit pivem. Stále ale cizince po očku sledoval. Když se cizinec ani po pěti minutách nepohnul, omrzelo ho to a svou pozornost přesunul jinam.
Uběhla další minuta, druhá i třetí a cizinec stále neudělal jeden jediný pohyb. Stále jen bezhnutě hleděl na desku stolu.
A pak, zničehonic, odtrhl svůj pohled od desky stolu a přemístil ho na stále plný korbel piva před sebou. Mírně skoro neznatelně zatřepal hlavou jako by chtěl zahnat nějakou myšlenku, vzal korbel do ruky a několika loky vypil celý jeho obsah. Poté ho prázdný položil zpátky na starý rozviklaný stůl.
Znovu se rozhlédl po hostinci a mávl na hostinského.
Hostinský k němu přišel, chvíli poslouchal, pak kývl a odešel zpátky za pult, odkud vytáhl plnou láhev pálenky. Odzátkoval ji, donesl ji cizinci a zase se odporoučel pryč.

Když hostinský oznámil poslední rundu, měl cizinec v krvi už tolik alkoholu, že normální člověk by se sotva zvedl na nohy. Cizinec se ale nejen zvedl, dokonce došel až k hostinskému za pultem. Sice se kymácel ze strany na stranu a každou chvílí to vypadalo, že s sebou sekne na zem a už se nezvedne, ale došel.
Na pult položil tři stříbrné mince a beze slova se vydal ke dveřím ven z hostince.

°°°

Druhý den se to celé opakovalo. Přišel, vypil několik piv a pálenku, zaplatil a zase odešel.

Třetí den bylo ale něco jinak.
Cizinec vstoupil do hostince až když se pomalu začalo stmívat. Tak jako pokaždé se rozhlédl po hostinci a poté se vydal k hostinskému za pultem. Hostinský ho chvíli poslouchal, pak se sehnul pod pult a vytáhl rovnou dvě lahve pálenky. Cizinec odněkud vytáhl dvě stříbrné mince a rovnou je dal hostinskému, jako by už k tomu potom neměl příležitost. Vzal obě lahve a přesunul se ke "svému" stolu.

Právě, když už v sobě měl jednu a třičtvrtě lahve pálenky, do hostince vstoupila pětice mužů v černých kápích. Nevydávali jediný zvuk. Jako by se vznášeli pár milimetrů nad zemí. Když procházeli kolem hostinského, chtěl se jich zeptat, co si budou přát, ale nestihl říct ani jedno písmeno. Pětice se vydala rovnou ke stolu kde seděl již opilý cizinec.
Aniž by cokoli kdokoli řekl, obestoupili stůl a posadili se na volná místa.
Kdyby chtěl cizinec utéct, neměl by šanci. Za ním byla zeď a vedle něj muži v kápích.
Chvíli jen tak bezhnutě seděli. Pak jeden z pětice, který seděl naproti cizinci, vzal do ruky téměř prázdnou lahev pálenky a dopil ji. Pak promluvil.
„...Dej nám to a my tě necháme jít."
Cizinec se tiše rozesmál. „Necháte mě jít? Všichni tady u tohoto stolu dobře víme, že mě rozhodně nenecháte jen tak jít."
„Pak to tedy uděláme jinak," řekl a kývl ke dveřím.
Všichni, včetně cizince, v ten moment vstali a vydali se ke dveřím. Bylo zvláštní, že si jich nikdo nevšímal, když se všech šest najednou zvedlo a vydalo se ven z hostince.
Když za nimi zaklaply dveře, vstal jsem a vydal jsem se za nimi ven. Vyšel jsem z hostince, ale nikoho jsem neviděl. Chvíli jsem procházel ulicemi, když v tom jsem uslyšel hlasitý náraz.
Vydal jsem se tím směrem. Cizince jsem našel o kus dál ve slepé uličce. Schoval jsem se do stínu.
Stál uprostřed uličky obklopen čtyřmi nehýbajícími se těly a v jedné ruce držel dlouhou dýku. Shlédl na nehybná těla a hlasitě zaklel. Věděl jsem proč. Ležela tu čtyři těla, ale původně bylo mužů pět.
Pak cizinec přešel k jednomu z těl, klekl si a bodl do srdce. Tělo se v ten okamžik proměnilo v prach a ten posléze úplně zmizel. Tohle provedl i se zbylými třemi těly, až nebylo jediné známky toho, že by tu ještě před chvílí probíhal boj.
Když vstal, mírně se zakymácel. Nebýt toho, asi bych si ani nevzpomněl, že v sobě má nějaký ten litr pálenky. Bylo zajímavé, že se s takovým promile alkoholu v krvi vůbec dokázal černým mágům ubránit, natož je zabít.

•••

Lith

Vydala jsem se z uličky pryč. Nemělo smysl tu zůstávat déle.
Když jsem procházela kolem jednoho domu, někdo mě chytil za ruce a zkroutil mi je za zády, přičemž se postavil tak, že jsem se nemohla pohnout. Stiskla jsem rty. Jak jsem na něj já blbá mohla zapomenout?
„Proč po tobě šli černí mágové?" ozval se za mnou hluboký mužský hlas. Nejdřív jsem měla v úmyslu mu nic neříct, ale nakonec jsem řekla: „Mám něco, co chtějí." „A to je?" Tentokrát jsem mlčela.
„Proč tě to vůbec zajímá, elfe?" zajímalo mě. Na to mi nic neodpověděl.
„Půjdeš se mnou," oznámil mi. „Proč?" Neodpověděl. Zase. Místo toho mi více stisknul zápěstí a popostrčil mě, abych šla.
Nemělo cenu odporovat. Ikdyby se mi povedlo se mu vysmeknout, daleko bych se nedostala. Tak jsem se nechala vést ulicemi tohoto malého města neznámo kam.

Po nějaké době jsme došli k nedalekému lesu. Elf mě stále bezeslova vedl mezi stromy. Když jsme procházeli kolem skupině malých skal, už jsem chtěla říct, abychom zastavili, ale elf za mnou se zastavil sám.
„Zkus utéct a nedopadne to pro tebe dobře." Po tomto varování se vydal ke skalám. Promnula jsem si bolavá zápěstí. Nebylo pochyb, že v místech, kde mě držel, budu mít modřiny.
Po chvíli elf odněkud vytáhl malou brašnu a i s ní přišel zpátky ke mně. Když jsem uviděla, co drží v rukou, rozesmála jsem se. Elf se na mě při tom zvuku podezřívavě podíval. Pokroutila jsem hlavou.
Pár sekund mě jen pozoroval, ale pak skonil hlavu ke své brašně a vytáhl z ní provaz.
„Opravdu? Je to nutný?" Neodpověděl. Jen mi dal ruce zpátky za záda a svázal mi je.
„Jdi." Převrátila jsem oči v sloup, ale šla jsem. Po několika metrech jsem se ale zastavila. „Počkej," řekla jsem, když do mě chtěl znovu strčit. „Tam," pohodila jsem hlavou. „Vidíš tu malou štěrbinu? Něco tam je."
Nedůvěřivě se na mě podíval, ale vydal se tam. Ze štěrbiny vytáhl mou hnědou brašnu. Pozvedl ji v nevyřčené otázce. Kývla jsem.
Dal si ji přes rameno ke své brašně a přešel zpátky ke mně.
„Víš, kdybych neměla svázané ruce, klidně bych si to vzala." Zasekla jsem se. Pohlédla jsem na něj, ale zdálo se, že si ničeho nevšiml. Bylo mi jedno, kdyby věděl, že jsem žena, ale když si lidé mysleli, že jsem muž, někdy mi to poskytlo malou výhodu.
„Jdi." Popostrčil mě.
„Stačí říct," zavrčela jsem. „Nemusíš do mě vždycky strčit."
„Jdi," zopakoval.
„Víš, problém je v tom, že nevím kudy mám jít. Takže, kdybys byl tak laskav a buď mi řekl kam mám jít, nebo šel přede mnou."
Nic na to neřekl. Po chvíli jsem ucítila, že mi přeřezává uzel na poutech. Když povolil, dal mi ruce dopředu a znovu mi je svázal. Ale ještě, aby toho nebylo málo, k mým poutům přivázal další provaz.
„To nemyslíš vážně."
Myslel. Vzal ten volný provaz a rozešel se. Tak jsem chtě nechtě musela jít za ním. Kdyby se provaz napnul a já bych stála pořád na místě, dost nepříjemně by to se mnou cuklo a kdyby elf zatáhl dostatečně silně, mohla bych i spadnout na zem a se svázanýma rukama šlo dost špatně mírnit pád. A ještě bonus - pouta by mi tím cuknutím rozedřela zápěstí ještě víc. Takže bylo lepší snažit se jít tak, aby k tomu došlo co nejméněkrát.