Skryta pod kápí

Noc

Ze středu palouku se zvedla obrovská vlna moci, která se jako hurikán prořítila celou Dormelií a zastavila se až na jejích hranicích o obranný štít, jenž onu obrovskou moc vstřebal a využil ke svému posílení.
Okamžik na to se celou Dormelií rozhostilo naprosté ticho. Ticho tak tiché, že bylo až ohlušující. Všechno - naprosto všechno utichlo během jedné jediné vteřiny. Jako by někdo na ovladači stiskl tlačítko pause.
Nastalo naprosté bezvětří. Nepohlo se jediné stéblo trávy, neozval se jediný zvuk. Nebyl slyšet zpěv ptáků, cvkrot cvrčků ani šelestění listů. Nebylo slyšet nic. Jako by se celý svět zastavil v tomto jediném okamžiku.
Vtom, jako by opětovným stisknutím tlačítka, všechno zase ožilo.
A nejenom to.
Stejně rychle, jako všechno utichlo, se všechno rozbouřilo.
Večerní nebe se během jednoho jediného okamžiku zatáhlo tmavými mraky, které nevěstily nic dobrého. Teplota vzduchu klesla o několik stupňů. Zvedl se prudký vítr, jenž narážel do všeho a do všech, co mu přišlo do cesty. Ohýbal kmeny stromů, zvedal ze země popadané listí, větve, kameny i popadané kmeny menších stromů.
Okamžik na to se spustil prudký hustý déšť, přes který bylo jen stěží něco vidět. Studené kapky smáčely zem, prorážely si cestu skrz větve stromů a bubnovaly do střech a oken elfích domů. Nenechávaly jediný centimetr země suchý. Jakoby toho už tak nebylo dost, potemnělou oblohu prořízl bílý klikatý blesk následovaný hlasitým hromem.

A přímo uprostřed tohoto jednoho velkého chaosu stáli dva stříbrnovlasí elfové.
Nevnímali nic, co se kolem nich dělo. Nevnímali studené kapky deště, jež jim smáčely kůži a oblečení. Nevnímali vítr, jež se kolem nich proháněl a narážel do nich ze všech stran. Nevnímali hromy, jež jim burácely nad hlavami. Nevnímali nic.
Jen tak bezhnutě stáli na kraji palouku, bez jediného mrknutí oka nevěřícně hledíc k vypálenému kruhu uprostřed palouku, kde ještě před několika vteřinami klečela tmavovlasá dívka zahalená v černé kápi.

Trvalo dlouho, než bouře ustala. Když se však tak stalo, byla již hluboká noc. Tmavé mraky ustoupily a odkryly tak zářivé hvězdy spolu s měsícem. A kdyby ve vzduchu nebyl cítit pach deště, nikdo by neřekl, že ještě před pár vteřinami tu probíhala bouře tak obrovské moci.
Stříbrnovlasý elf sebou lehce cukl, jako by se probral z transu, do kterého byl až doposud uhranut. Zatřásl hlavou a poté jemně drbl do elfky vedle něj, která stále strnule stála na místě a hleděla ke středu palouku. Elfka zmateně zamrkala a roztěkaně se rozhlédla kolem.
„Co - co se to stalo?" nechápala. Odpovědi se jí však nedostalo. Nebyl nikdo, kdo by jí na její otázku dokázal odpovědět. To, co se právě stalo přesahovalo vše, co znali i neznali. ,,Kde je Lith?" ptala se dál. Avšak stejně jako u první otázky, ani nyní se jí nedostalo odpovědi. Nikdo to nevěděl. Ani Les, jehož vědomí sahalo mnohem dál, než si  kdo dokázal byť jen představit. 
Elfka se pomalým nejistým klopýtavým krokem vydala ke středu palouku, kde předtím klečela dívka, jež mohla již skoro nazývat přítelkyní a kde se nyní místo oné dívky nacházel spálený kus země ve tvaru kruhu. Ušla však pouhých pár kroků, než se kolem jejího zápěstí omotaly pevné prsty, které ji zastavily v pohybu. ,,Co chceš dělat?" zeptal se jí. ,,Nevím," odpověděla nejistě. ,,Jen... chci se na něco podívat." Vykroutila se z Damienova sevření a pokračovala ve své cestě ke středu palouku. Tentokrát ji Damien nezastavil a jen ji bezeslova následoval.
Když došli k vypálenému kruhu, Araell si klekla k jeho okraji a opatrně nad něj natáhla ruku. Rozevřela dlaň a poté nechala svou ruku pomalu klesnout na spálenou zem.
V ten okamžik, kdy se Araelliny prsty dotkly spálené trávy, do obou elfů udeřil proud moci, jež sice nebyl tak silný, ale stále dokázal Araell strhnout k zemi a Damiena donutit ustoupit o několik kroků.
Araell se rozkašlala, jak si vyrazila dech a opatrně se pokusila si zpátky sednout. Damien jí opatrně pomohl se postavit na nohy a odtáhl ji dál od spáleného kruhu země stále pulzujícím zbytkem moci, jež tu tak nedávno rozpoutala bouři.
,,Myslím, že bychom od toho měli radši zůstat dál," poznamenal Damien tiše. ,,Alespoň prozatím." Araell těžce polkla a pomalu přikývla.
,,Je pozdě. Zítra se sem vrátíme a zkusíme zjistit, co se to tu zatraceně stalo, dobře?" navrhl. Araell opět jen bezeslova přikývla. Z nějakého důvodu se však nedokázala pohnout ani o píď. Jakoby ji někdo přimrazil k zemi. Damien tedy kolem ní obmotal svou paži a lehkým tlakem ji přinutil k strnulé pomalé chůzi zpět k paláci.

____________________

Druhý den ráno byla celá Dormellie pod rouškou chmurné nálady. I nebe bylo zataženo šedými chmurnými mraky, skrz které jen sem tam prosvítaly tenké paprsky slunce. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí. Aniž by elfové vůbec tušili proč, neměli náladu absolutně na nic. Chodili se skloněnými hlavami. Neprohodili jediné slovo. Své povinnosti dělali jakoby zcela jen automaticky, bez jakéhokoliv přemýšlení. Uvnitř sebe cítili jakousi prázdnotu. Jako by jim něco chybělo. Něco velice důležitého. Avšak nedokázali přijít na to, co.

Zatímco se většina elfů teprve probouzela, do tohoto zvláštního dne, Araell s Damienem již dávno seděli u stolu uprostřed labyrintu archívu obklopení ze všech stran hromadami a hromadami knih.

,,Tohle je nekonečný a absolutně k ničemu!" zaúpěla Araell, když otočila poslední stránku již snad dvacáté osmé knihy, ve které - stejně jako v ostatních - nenašla absolutně nic, co by jen vzdáleně vedlo k oné události z minulé noci. Rozhořčeně ji zaklapla a nebýt nemilé představy, jak by ji za to Irenne seřvala a zakázala jí do archívu vstup nejméně na pět let, hodila by ji přes celou místnost, kde by se zastavila až o jeden z regálů. Místo toho ji jen položila na sloupek vedle její židle, kam odkládala všechny již projité knihy.
Damien přesunul svůj pohled z knihy na Araell a pozdvihl obočí. ,,No co?" rozhodila rukama. Damien jen obrátil oči vsloup a bezeslova se vrátil zpátky ke své knize. 
Araell tedy nezbylo nic jiného, než vzít další knihu z hromady a začít číst.
Když však došla do její třetiny a stále nenašla jedinou zmínku o tom, co se stalo, s hlasitým povzdechem odtrhla oči od zažloutlých stránek knihy a zabodla je do Damiena.
,,Co tentokrát?" zeptal se, aniž by odtrhl svůj pohled od knihy.
,,Pojďme tam. Tady stejně nic nenajdeme. Prosííím," protáhla, když se stále nehnul z místa.
Damien si povzdechl a nakonec odevzdaně přikývl.
,,Jo!" zajásala Araell, načež ji Damien zpražil pohledem, což ji donutilo zkrotit své nadšení, přesto nedokázala zabránit širokému úsměvu, který se jí rozlil na tváři.

Jakmile došli k okraji palouku, zjistili, že nejsou jediní, kdo se snažil zjistit, co způsobilo onu mocnou bouři.
Uprostřed palouku vedle vypáleného kruhu stála sama elfí královna v dlouhých temně modrých šatech. Jakmile Araell s Damienem vystoupili zpoza stromů, otočila se k nim a s jemným vědoucím úsměvem jim pokynula, aby k ní přišli.
,,Zjistila jsi něco?" zeptal se jí Damien, jakmile k ní došli. Královna zakroutila hlavou.
,,Bohužel ne. Tak obrovskou moc jsem dosud nezažila. Nedává to smysl. A to, že vzešla z Lith dává ještě menší smysl. Kdyby v ní dřímala tak obrovská nespoutaná moc, cítila bych to. Alespoň nějaký náznak. Necítila jsem ale vůbec nic. Jako by byla úplně obyčejný člověk. Bojím se, že s tím mají co dočinění černí mágové. Nevím, co od nich očekávat. Jejich moc stále roste," odmlčela se.
„Cítím, že se schyluje k válce. K válce, která rozhodne vše."