Skryta pod kápí

Trpaslík

Šla jsem již dvanáct dnů. Dvanáct dlouhých dnů. Zastavovala jsem se jen, když jsem potřebovala doplnit zásoby, nebo když už byla taková tma, že nebylo vidět ani na krok.
Prošla jsem lesy, městy, loukami a zase lesy...

Přede mnou se táhly vysoké, zasněžené hory. V tuto dobu nebylo bezpečné se tu pohybovat, ale buď jsem mohla jít přes hory, nebo kolem. A kdybych šla kolem, trvalo by mi to mnohem, mnohem déle, než přes. A já neměla tolik času. Musela jsem to risknout.
Před tím, než jsem vstoupila do hor, jsem v nedalekém malém městě doplnila zásoby, protože bych tu jen těžko něco sehnala.
Jakmile jsem stoupala výš, z mírného sněžení se stávala hustá vánice. Nebylo vidět na krok, ale musela jsem postupovat dál. Rukou jsem si částečně kryla oči, abych alespoň něco viděla. Ostrý ledový vítr se opíral do mé kápě a ještě více mi ztěžoval cestu.
Šla jsem už několik hodin. Byla jsem unavená, měla jsem hlad, ale postupovala jsem stále dál a dál. Nesměla jsem zastavit. V tomhle počasí ne. Alespoň dokud nenajdu bezpečný úkryt.
O něco jsem zakopla a spadla jsem do napadaného sněhu. Zvedla jsem se a chtěla jsem pokračovat dál, ale něco upoutalo mou pozornost. Něco kovového, malého. Nebo to tak alespoň zprvu vypadalo. Klekla jsem si a odhrnula jsem sníh. Byl to železný chránič na předloktí. Odhrnovala jsem sníh dál.
To, co jsem poté objevila, jsem opravdu nečekala.
Přede mnou ležel trpaslík. Měřil něco kolem metru a půl. Samozřejmě nesměl chybět dlouhý zrzavý plnovous spletený do copu.
Na hlavě měl jejich typickou přilbici, hruď mu kryl železný pancíř a na předloktích a holeních měl železné chrániče. Z ramen mu splývala hustá kožešina, která ho měla hřát a chránit před prudkým větrem.
Žil. Jeho kůže byla bledá, rty měl namodralé, ale ještě stále žil. Nevěděla jsem, jak dlouho tu musel ležet, ale podle množství napadaného sněhu zřejmě příliš dlouho ne. Naštěstí.
S obtížemi jsem ho zvedla ze země. Navzdory jeho nevelkému vzrůstu byl těžký. Neměla jsem šanci ho donést dál, než pár desítek metrů. Rozhlížela jsem se kolem, jestli nanajdu nějaký výklenek nebo jeskyňku, kam bychom se mohli schovat do té doby, než se probudí a bude moct chodit po svých.
Měla jsem štěstí. Zanedlouho jsem našla malý vchod do jeskyňky. Skoro bych si ho ani nevšimla.
S trpaslíkem v náručí jsem vešla do jeskyňky. Opatrně jsem ho položila na zem a porozhlédla jsem se po jeskyňce.
Hned za vchodem se stěny rozšiřovaly a pak se zase zužovaly, čímž vytvořily jakýsi ovál. Na to, jak zvenku jeskyňka vypadala malá, byla vevnitř celkem prostorná. Klidně by se sem pohodlně vešlo celý tucet lidí.
Nechtěla jsem tu trpaslíka nechávat samotného, ale potřebovala jsem sehnat dřevo na rozdělání ohně, a tak jsem se na něj jen podívala a vyšla jsem z jeskyňky zpátky do té vánice. U nejbližšího stromu jsem nalámala větvičky a s plnou náručí jsem se vrátila do jeskyňky. To jsem zopakovala ještě dvakrát, abychom měli alespoň nějakou zásobu, a pak jsem uprostřed jeskyňky pomocí křesadla rozdělala oheň.
Jakmile plameny ohně osvětlili jeskyňku, vyndala jsem ze své brašny tlustou deku a rozložila jsem ji na zem vedle ohně. Přešla jsem k trpaslíkovi a přenesla jsem ho na deku.
Teprve teď jsem si všimla jeho levé nohy, kterou měl v tak nepřirozeném úhlu, až mě to samotnou bolelo jen od pohledu. Jinak vypadal, že mu až na pár odřenin nic jiného není.
Pravděpodobně uklouzl a spadl, přičemž si zlomil nohu. Jak přešel do bezvědomí, už bylo jedno. Buď se uhodil do hlavy, nebo ho dohnal mráz, protože s takhle zmrzačenou nohou rozhodně nemohl jít a v tomhle počásí nikdo dlouho bez pohybu nebo úkrytu nepřežije.
Každopádně jsem děkovala za jeho nevědomost o světě, protože jsem mu mohla spravit nohu, aniž bych ho trápila.
Narovnala jsem mu nohu, dala na ni mast, kterou jsem vzala z brašny, a z tlustší větve a cáru látky, který jsem utrhla z košile, jenž jsem v brašně nosila přesně pro tyhle případy, vytvořila provizorní dlahu.
Obešla jsem malé ohniště a posadila jsem se naproti trpaslíkovi. Pozorovala jsem, jak se mu do tváří pomalu, ale jistě vracela barva, a postupně jsem přikládala do ohně, aby nevyhasl. Zdálo se, že se trpaslík brzy probudí.
Nad ohniště jsem postavila malý kotlík a ze svých zásob jsem začala vařit vývar.
Když se trpaslík zavrtěl, zpozorněla jsem. Sledovala jsem každý jeho pohyb. Chvíli se nic nedělo a pak se zavrtěl znovu.
Pomalu otevřel oči. Měl je tmavě hnědé. Unavené.
Beze slova jsem do misky nalila vývar a přešla jsem k trpaslíkovi. Klekla jsem si k němu. Jakmile mě zpozoroval, nedůvěřivě mě i misku přelétl pohledem.
„Nejsem tvůj nepřítel," promluvila jsem tiše.
Pomohla jsem mu se posadit a podala jsem mu vývar a cínovou lžící.
Stále se na mě díval s nedůvěrou. I na tu misku a její obsah.
Nedivila jsem se mu.
Vrátila jsem se na své původní místo, sundala jsem kotlík z ohniště a pustila jsem se do vývaru. Ikdyž to byl léčivý vývar, nevadilo mi to. Měla jsem hrozný hlad a ničemu to neuškodí.
Když se trpaslík už hodnou chvíli nehnul, němě jsem ho pobídla, ale jinak jsem se dál věnovala svému jídlo.
Pomalu zvedl lžíci s vývarem a opatrně ji přiložil ke rtům. Když lžíci nakonec vložil do pusy, přestala jsem si ho všímat úplně.
Trpaslík položil prázdnou misku na zem. A začal si mě prohlížet. No, moc k vidění toho nebylo.
Tvář mi jako vždy zakrývala černá kápě, na sobě jsem měla svůj obvyklý černý kožený úbor a nohy mi zahřívaly vysoké černé kožené boty.
Když jsem i já dojedla, vzala jsem misku s kastrolkem a vymyla je sněhem. Vrátila jsem je do brašny a stále mlčky jsem se posadila zpátky k ohni. Hodila jsem do něj další větvičku a hypnotizovala jsem jeho plameny.
Trpaslík mě stále pozoroval. Z jeho očí doposud nezmizela nedůvěřivost, jen trochu ustoupila.
Pak sjel pohledem na svou nohu v dlaze. Chvíli si ji prohlížel a pak svůj pohled vrátil zpátky na mě.
„Proč jsi mi pomohl?" zeptal se. Jeho hlas byl hluboký, chraplavý.
Ušklíbla jsem se. Z nějakého mě neznámého důvodu mě neustále zaměnovali s mužem, vlastně s chlapcem kvůli mé ne příliš velké postavě. Málokoho napadlo, že bych mohla být žena - nebo dívka.
Zvedla jsem k němu hlavu. Chvíli jsem ho pozorovala a pak, aniž bych se namáhala s odpovědí, jsem znovu sklopila hlavu k plamenům.
„Děkuji," ozval se znovu.
Zavrtěla jsem hlavou. „Neděkuj mi. Nejsem dobrý člověk."
„Ale ani špatný," oponoval mi.
Nechala jsem ho při tom.
„Měl bys spát. Potřebuješ odpočívat."
Poslechl mě, ikdyž trochu váhavě, a lehl si zpátky na deku.
„Kdo jsi?" zeptal se mě předtím, než se pohroužil do klidného spánku.
„Na tom nezáleží," dala jsem mu stejnou odpověď, jako muži na Velkém trhu před několika dny.
Jakmile trpaslík usnul, přihodila jsem do ohně ještě pár větviček a přešla jsem ke vchodu do jeskyňky. Venku zurčila ještě větší vánice než předtím. Všude, kam oko dohlédlo bylo bílo.
Pohledem jsem zalétla ke klidně oddechujícímu trpaslíkovi. Určitě ho už jeho druhové hledají.
Vrátila jsem se zpátky k ohni a pokračovala jsem v hypnotizování plamenů.
Proti mé vůli se mi po chvíli začaly klížit oči. Snažila jsem se svá víčka udržet od sebe co nejdéle, ale nakonec mě únava dohnala a já se pohroužila do bezesného spánku.