Černobílý svět ✔️

10.

Ellise měla strávit dvě hodiny v letadle vedle člověka, kterého k smrti nenávidí a který jí neustále pokládá nějaké otázky typu – Nemáš hlad? Není ti zima? Zvládáš lítání? Už jsi lítala? Co ten tvůj Lukas? Co tvoje kamarádky? Budeš stále mlčet? Nenávidíš mě hodně? Myslíš, že bys mi mohla někdy odpovědět? Neodpověděla. Tedy ne nahlas. V hlavě si však vedla svoje. Usedla na sedadlo a připoutala se. Zaklonila hlavu, zavřela oči a…,

„Prý jsi poslala svou nahrávku do vydavatelství?“ Tak a dost, zařvala v duchu. Naklonila se přes uličku k nějakému pánovi v obleku.

„Prosím vás, mohl byste si se mnou vyměnit místo?“ poprosila. Pán se nejdřív podíval na jejího souseda a pak kývnul, i když nevypadal dvakrát nadšeně. Na tohle neměl Jack co říct. Jen se díval, jak si jeho dcera přesedá. Kouknul na muže a kývnul na něj. Uvědomil si, že to, co má v plánu, bude chtít asi hodně pevné nervy a trpělivost, ale ona je jeho dcera a on ji touží poznat. Jasně, je na něj teď naštvaná. Ani se jí vlastně nedivil, sám se za její slzy nenáviděl. Jenže, jak jinak s ní má navázat kontakt? Nebude jí bránit se stýkat se svými přáteli, klukem a adoptivními rodiči, ale chce ji i pro sebe. Už má pro ni pokojík. Zařídil jí nástup do školy hned na zítřek a až zjistí, že i on se věnuje hudbě, najdou společné téma. Má to vše naplánované.

Vydržel celý let bez její přítomnosti. Když přistáli a vzali si svá zavazadla, vydali se ven.

„Má tady na nás čekat jeden můj přítel. Tak se pokus být milá, prosím. On ti nic neudělal, to já,“ sklonil k ní pohled. Musel se usmát nad tím, jak byla maličká. To měla po matce. Po té pravé. Také se na něj podívala, ale její oči se rozhodně nesmály jako ty jeho. Radši se podíval jinam. Bylo to děsivé. Vyšli ven a ovál je chladný zimní vzduch. Ellise hned zrudly tváře a nos. Jack se rozhlédl, ale svého známého nikde neviděl. „Kde je?“ poškrábal se na bradě. „Ukaž, já ti ten kufr vezmu,“ natáhnul k ní svou dlouhou ruku, ale Ellise sebou cukla. Nechtěla od něj pomoct. Nechtěla od něj vůbec nic. Vlastě… nejlepší by bylo, kdyby vůbec neexistoval.

„Jacku,“ zaslechli mužský hlas. Kousek od nich jim mával černoch v černém tříčtvrtečním kabátu. Na hlavě měl černou pletenou čepici a tmavé džíny. Vydali se k němu. „Jakej byl let?“ usmíval se na všechny strany. Ruce měl strčené hluboko v kapsách, přešlapoval z jedné nohy na druhou a krčil ramena, jaká mu byla zima.

„Tichej,“ podíval se na dceru.

„Ahoj, já jsem Celvin,“ natáhnul k ní ruku. Jenže Ellise se rozhodla, že bude vše sabotovat. Byl to přítel Jacka, takže nepřítel její. Obešla ho a nastoupila do auta.

„Jo, šéfe, je milá a úplně z ní cítím, jak vás miluje,“ zavtipkoval. „Fakt, vidím, jak jí kolem hlavy lítaj srdíčka s vaším jménem,“ zachichotal se.

„Radši mlč. Uč se od mé dcery. Ta celou dobu neřekla jediné slovo,“ také nastoupil. Sedl si na místo spolujezdce a čekal, až nastoupí Celvin.

 ****

„Herlem si zamiluješ, Ell. Jednou tě vezmu do Apolla. Vědělas, že tam objevili takový hvězdy jako je, Fidgeraldová, Amstrong, Jackson, Wonder a mohl bych pokračovat. Nebo bys mohla v neděli do kostela. To je teprve paráda. Jestli jsi viděla Sestru v akci, tak přesně tak to je i u nás. Nevadí, že jsi bílá, i tak tě tam pustí,“ v tu chvíli na sobě cítil dva páry vykulených očí.