Mapa života [Snoody, ✓]

1

Velká síň již byla zaplněna snídajícími studenty. Panoval v ní čilý hovor a ruch, ale když vstoupil učitel lektvarů, jako obvykle nejblíže sedící studenti na chvíli zmlkli. Hovor pokračoval teprve tehdy, když už byl profesor v bezpečné vzdálenosti – zpravidla pak ještě šeptem doznívaly vtípky na jeho účet nebo nadávky týkající se jím zadaných úkolů. Severus měl ve zvyku několika studentům, jejichž poznámky zaslechl, strhnout značnou sumu kolejních bodů, ale dnes ráno jen prošel kolem a ztěžka dosedl na své místo za učitelským stolem. Po zbytek snídaně se pak v topinkách a slanině nimral, zato do sebe lil hektolitry silné, neslazené kávy. 

V noci toho totiž moc nenaspal – až do rána procházel jednotlivé knihy a hledal v nich, co by mu mohlo při jeho nastávajícím úkolu pomoci, ovšem bez výsledku. Topinky za jeho trápení přirozeně nemohly, přesto se neubránil tomu, aby do nich vztekle nebodal vidličkou. Co chvíli pak vrhal nasupené pohledy o pár míst dál, kde seděl Moody. Nesnášel, když něčemu nemohl přijít na kloub, a bohužel nesnášel i všechny ty, kdo mu takové neřešitelné úkoly dávali, proto měl sto chutí si na Moodym pěkně zchladit žáhu. Když uznal, že víc už toho dneska nesní a že další káva by mu akorát reálně mohla přivodit infarkt, zvedl se od stolu a přešel pár kroků k profesorovi obrany.

„Přijďte za mnou dneska v pět, profesore. Buďte tam prosím včas, nemám na vás celý den," zavrčel. S těmi slovy se pak otočil a odrázoval z místnosti. Ani nevěděl, proč byl na Moodyho tak příkrý. Vždyť dneska ve skutečnosti – navzdory tomu, co řekl – ani neměl večer co na práci...

Po zbytek dne však neměl příležitost myslet na cokoli jiného než jen na výuku. Náplň jeho dnešních hodin byla náročná, a protože byl po probdělé noci unavený, byl schopný fyzicky fungovat jen z jakési setrvačnosti, ale v hlavě měl prázdno. Ve čtvrt na pět se jako mátoha konečně vypotácel z učebny, kde měl poslední dnešní hodinu se Zmijozelem. Ta ho obzvláště vyčerpala, protože – i když by to v životě nepřiznal – většina zmijozelských byla na lektvary tupá jako poleno... 

Únava ho pomalu ale jistě přemáhala a on usoudil, že až do plánované schůzky s Moodym už zřejmě nevydrží. Zavřel se tedy ve svých soukromých komnatách a natáhl se – zcela oblečený – na postel. Ničemu neuškodí, když si na chvíli zdřímne.

„Už takhle dál nechci žít... Pro většinu lidí jsem zrůda. Je jedno, jak jsem k těm jizvám přišel, je jedno, že svá zranění má většina bystrozorů. Lidé se mě zkrátka štítí, dívají se na mě jako na postiženého, děti se mě bojí... Dokud jsem byl bystrozorem, nevadilo mi to, protože tak vypadali všichni a nikoho ani nenapadlo, že je na tom něco divného, ale když jsem odešel, začal jsem si víc všímat pohledů ostatních lidí. Tady v Bradavicích je to zase lepší, částečně i proto, že první rok si za mě odkroutil ten zpropadenec Skrk junior a studenti si už na tvář ‚Pošuka Moodyho' zvykli, ale pořád ještě občas zaslechnu na chodbě nějaký vtip na účet toho, jak vypadám. Hlavně ti vaši, ti jsou nejhorší, Severusi!" Moody se hrubě zasmál, Severus však nevěděl, jestli to doopravdy myslí jen jako vtip, nebo je v tom skryté rýpnutí. Popravdě ho ta poznámka dost popudila, Moody už ale pokračoval dál, a tak neměl čas vymyslet dostatečně sarkastickou odpověď, jíž by se proti té poznámce ohradil. „No, koneckonců, během svého ročního ubytování v dřevěné truhle jsem měl poměrně dost času přemýšlet, co se svým dalším životem. Možná odtud z Bradavic jednou odejdu a vrátím se do ‚normálního' světa, a jestli to udělám, nechci vypadat takhle. Já... potřebuji pomoc. Od vás." Teď už Moody vypadal takřka v rozpacích, zdravým okem se díval do země a čarovné oko se obrátilo někam dovnitř hlavy, jako by se stydělo.

„Neprosil bych vás o to," dodal, když si všiml, jak kysele se Severus tváří, „ale obávám se, že už nemám na koho se obrátit. Zašel jsem za madame Pomfreyovou, jestli mi může pomoct, ale řekla, že taková zranění způsobená černou magií ještě nikdy neviděla a obává se, že si s nimi neporadí ani nikdo od Munga. Napadlo mě... no, však víte. Chtěl jste učit obranu proti černé mag–"

„Myslíte TU obranu proti černé magii, o kterou jste mě OPĚT připravil, Alastore?" přerušil ho Snape vprostřed věty. „Nebo snad chcete naznačit něco jiného?" Hlas mu přitom začínal vibrovat špatně skrývaným hněvem.

„No, spíš jsem myslel, že máte k černé magii celkem... blízko," zadrhával Moody a hledal vhodná slova, ale situaci spíš ještě zhoršoval. „Určitě blíž než vaši kolegové. Máte s ní jisté... zkušenosti." V tu chvíli se ale Severusova tvář stáhla do neprostupné masky, prudce se zvedl a rozrazil dveře. V ostrém gestu se rozmáchl ven do chodby.

„VYPADNĚTE!"

Severus se najednou probudil a v hlavě mu ještě rezonovalo vlastní slovo vyřčené... kdy vlastně? Kolik je hodin? Pak mu konečně došlo, co ho vzbudilo – venku někdo klepal na dveře, s ubíhajícím časem čím dál razantněji. Vstal a cestou do svého obývacího pokoje se v opodál stojícím zrcadle mihl jeho stín, stín s obřími kruhy pod očima. To Severusovi na náladě nepřidalo. Nerad před lidmi ukazoval své slabé stránky, a dnešní absence spánku na síle jeho osobnosti zrovna moc nepřidávala. Když si ale vzpomněl, s kým se má sejít, musel se trochu zlomyslně ušklíbnout, protože oproti bývalému bystrozorovi byl i s kruhy pod očima hotový švihák. Než ale Moody vešel, byl to už zase on, muž s neproniknutelnou maskou, za niž všechny své emoce pečlivě skryl.