Mapa života [Snoody, ✓]

14

Jack zatleskal. „Bravo, bravo! Tvé schopnosti dedukce jsou skutečně OHROMUJÍCÍ, Alastore!" Ironie z jeho hlasu téměř odkapávala. „Škoda, že se ovšem neprojevily dřív, když jste bez problému prošli na pozemky Lestrangeových, aniž byste narazili na jediné obranné kouzlo..." řekl falešně soucitným tónem čišícím výsměchem.

„Je rozdíl něco udělat z nevědomosti, a udělat něco i přes to, že víš, že to může být nebezpečné," zavrčel Moody. „Ale nečekám, že mezi tím dokážeš poznat rozdíl. Nikdy jsi nebyl člověk, který by byl ochoten jakkoli riskovat. Taky proto jsi se nikdy nestal dobrým bystrozorem. Pokud jsi jím vůbec kdy byl – doufám, že jsi lepší Smrtijed než bystrozor, jinak vážně nechápu, co tu děláš."

„Já ale nejsem Smrtijed," zatrylkoval Jack medově, a vyhrnul si rukáv, pod nímž Alastor na předloktí tušil Znamení zla. Bylo bez poskvrnky.

„Smrtijed nebo ne... Jsi zrádce tak jako tak." Moodymu bylo popravdě úplně jedno, jestli Jack patřil do nejužšího kruhu okolo Pána zla. Podstatné bylo jen to, že Jack skutečně pro Pána zla pracoval a že se mu podařilo infiltrovat se mezi bystrozory. Alastorovi se hlavou přímo rozletěly myšlenky, jaké to může mít důsledky. Kolik informací Jack za své dvouleté působení mezi bystrozory stihl předat Voldemortovi? A je Jack jediný, nebo existuje celá síť bystrozorů-latentních Voldemortových stoupenců? Komu kromě sebe a Franka může věřit?

Jack zaútočil během jejich rozhovoru jako první. Ani jeden z bystrozorů se však nemusel příliš namáhat s odrážením kletby. Jack byl opravdu tak špatným bystrozorem a vůbec kouzelníkem, za jakého ho měli, a tak jeho kletba jen neškodně prolétla kolem a rozbila jistě drahocennou vázu z onyxově zbarveného mramoru. Alastorovi prolétlo hlavou, že Voldemort jeho služeb jistě nevyužívá pro schopnost brilantního kouzlení. Pokud měl Jack něco, co Voldemort mohl ocenit, pak to musela být jedině vrozená „hadovitost", ochota vetřít se do společenství bystrozorů a podrazit ty, kterým měl povinnost chránit záda.

Od té doby, co Jack nastoupil, se Alastorovi nelíbil. Pokud měl Moody nějakou skutečně cennou vlastnost, pak to byl odhad na lidi. Potíž s ní byla v tom, že ne vždy bylo od prvního pohledu zřejmé, co je s lidmi špatně. Prostě jen věděl, že by si na ně měl dávat pozor, ale vzhledem k tomu, že neznal povahu jejich špatných stránek, někdy se momentu nepříjemného překvapení nemohl vyhnout. Teď si konečně – i když pozdě – uvědomoval, že z Jackova chování vždycky vyzařovala jistá špatně skrývaná faleš, neupřímnost a až přehnaná ochota zapojit se do každé bystrozorské akce. Samozřejmě. Potřeboval co nejvíc materiálu, který by mohl postoupit Pánu zla, proto chtěl být u všeho.

Alastor proti Jackovi líně vyslal odzbrojující kletbu, ale Jackovi se ji podařilo vykrýt štítovým kouzlem. V obranných kletbách byl lepší než v útočných, ale Alastor nepochyboval, že je jen otázkou času, než se souboj zrychlí a Jack nebude schopný odrážet dvě kletby naráz. Když si vzájemně vyměnili několik dalších kleteb, Moody poznal, že se nemýlil. Z Jackova výrazu se počala ztrácet jeho bývalá uvolněnost a nenucenost, výsměch se měnil v obavu. Zračila se mu v očích, když poznal, že oba bystrozory naráz nepřemůže, ba dokonce by nezastavil ani každého z nich zvlášť. Nepočítal s tím, že dnes bude muset bojovat. Myslel si, že Lestrangeovým se povede je odzbrojit a zneškodnit dřív, než dorazí, a on sám si nebude muset zašpinit ruce. Moodymu to zjištění přineslo krátký vítězoslavný pocit. Jack, který je zradil, má strach. Dovolil si tu myšlenku na chvíli vychutnat. Celý život čelil černokněžníkům, kouzelníkům, kteří svůj život zasvětili černé magii a zlu. Jistě, nenáviděl je. Ale zároveň je svým způsobem uznával. Ne za to, že páchají často těžko představitelné, neodpustitelné zločiny, ale za to, že se k nim dokážou otevřeně hlásit, postavit se za svůj vlastní světonázor, byť byl jakkoli pokřivený.

Jack byl v tomhle směru jiný. Pokrytec. Zřejmě si vybral cestu zla ne pro vlastní přesvědčení, nýbrž kvůli lákavé odměně, jíž mu Pán zla dozajista slíbil. Jenže Voldemort nepatřil lidem, kteří by si příliš dělali hlavu se ctí – Moody si domyslel, že Jack sem byl poslán, aby je oba zastavil. Měl je jen zdržet, třeba i za cenu vlastního života, a pokud Jack při plnění svého úkolu skutečně zemře, Pána zla jistě nebude trápit, že mu před smrtí nesplatil dluh za jeho služby... Tohle ale Jack nevěděl, minimálně ne do té chvíle, než se souboj začal silně obracet v jeho neprospěch.

„Zatraceně," zaklel Frank, když se někde pod jejich nohama ozval rachot a podlaha se mírně otřásla slabým výbuchem. Stihli si s Jackem vyměnit ještě několik kleteb, když do místnosti vtrhli Smrtijedi. Bellatrix přibyl jeden táhlý šrám na čele; Rodolfus na tom byl o něco hůře, kulhal na pravou nohu, krvácel z ucha a Alastorovi se zdál poněkud pobledlý, i když si netroufal odhadovat, zda je to ztrátou krve, nebo jen mizerným osvětlením místnosti. Všichni Smrtijedi se však drželi na nohách a nevypadali dostatečně zranění na to, aby nemohli dál bojovat, s výjimkou nejmladšího z nich, jehož hůlku Moody zlomil hned poté, co se mu podařilo ho odzbrojit. 

Trojice ozbrojených Smrtijedů na nic nečekala a spustila svou vlastní smršť kleteb a kouzel. Oba bystrozoři už v životě čelili větší převaze, ale Smrtijedi byli silnými a sehranými kouzelníky, a tak byli bystrozoři nuceni rozptýlit svou pozornost mezi ně a Jacka. Každá druhá či třetí kletba, kterou vyslal, sice minula svůj cíl, ale krýt se před nimi museli tak jako tak, zvláště když na ně Jack a Smrtijedi útočili každý z opačného konce místnosti. Mladý Smrtijed, který neměl svou hůlku, se nejprve poněkud krčil v rohu místnosti, když si však uvědomil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, začal se sunout podél stěny k místu, kde jako složený pytel brambor ležela Alice. Opatrně zpoza opasku vytáhl vystřelovací nůž. Měl ozdobnou střenku zdobenou filigránem a vykládanou perletí. S tichým lupnutím nůž vystřelil několik centimetrů od Alicina krku a ten zvuk Frankovu pozornost upoutal dostatečně na to, aby si konečně mladého Smrtijeda všiml. Nůž byl mnohem víc módním doplňkem než zbraní, ale Frank viděl, že kdyby s ním Smrtijed chtěl Alici proříznout hrdlo, prošel by honosný nůž krkavicí jako rozteklým máslem.

„Separatio!" zařval přes celou místnost. Nůž se ve vzduchu zastavil a odpružil, jako by narazil do neviditelné stěny z plexiskla. Smrtijed znovu zkusil nožem pohnout proti Alicinu krku, ale opět neúspěšně. Tohle bylo Frankovo mistrovské kouzlo, oddělující dva předměty nebo bytosti od sebe neviditelným a především neprůchodným energetickým polem. Trvalo však jen po omezenou dobu, v podstatě jen několik vteřin. „Pouta na tebe!" vyslal proto Frank další kletbu. Z hůlky vystřelilo několik stříbrných vláken, která se ve vzduchu zformovala v několikero řetězů, jež mladíka přišpendlily ke vzdálenější stěně místnosti. Nůž mu přitom vypadl z ruky a s ostrým cinknutím dopadl na tvrdou mramorovou podlahu, kde se rozletěl na několik kusů, aniž by přitom na podlaze zanechal jediný škrábanec.

Teprve o mnoho let později Moody zjistil, že oním mladíkem byl Barty Skrk junior, jeho budoucí věznitel, který nejen toužil po návratu Pána zla, ale chtěl se také Moodymu pomstít za zlomení hůlky, jež si ho vybrala, když mu bylo pouhých jedenáct let. Navíc ho Moody naprosto zesměšnil, když ho při jeho první smrtijedské akci tak snadno zneškodnil, a to hned dvakrát po sobě. Jedna jedna, poznamenal v duchu současný Moody hořce, když si vzpomněl na předlouhý rok prožitý na dně bedny. Při jejich druhém setkání už Barty Skrk zdaleka nebyl tím neohrabaným chlapcem toužícím po slávě po boku Pána zla, ale věrným, ostříleným Smrtijedem, a tentokrát to byl on, kdo získal převahu. 

„Pozor!" vykřikl najednou Alastor. Bellatrix využila Frankovy dočasné nepozornosti. Frank se stačil otočit právě ve chvíli, aby viděl, jak proti němu letí proud jedovatě červeného světla. V tu chvíli však do něho něco zleva prudce narazilo a síla nárazu ho odmrštila na zem za tmavou koženou pohovku, než na něj vzápětí spadlo něco těžkého.