Epilog

247 51 15
                                    

„Franku, máte návštěvu..." Muž sedící u okna se dál nepřítomně díval ven, na sluncem zalité pozemky sanatoria. Nijak nedával najevo, že vysokou lékouzelnici v citronově zeleném hábitu slyšel. Zlehka se usmíval, jako by se mu před očima právě odehrávala zvlášť šťastná vzpomínka na něco z jeho minulosti, jež se už dávno zdála být ztracenou.

„Půl hodiny," pronesla lékouzelnice směrem ke dvěma mužům, kteří postávali ve velkých prosklených dvoukřídlých dveřích návštěvní místnosti. „Dnes nemá dobrý den, v noci špatně spal a když se unaví, je s ním těžké pořízení. Zkuste ho příliš nerozrušit – pravidla znáte, pane Moody." Alastor kývl a vykročil k prosluněnému místu, kde seděl Frank ve svém kolečkovém křesle. Ten ani nehnul brvou, když se posadil. Alastor nevěděl, kde začít. Při svých nesčetných návštěvách mu vždycky vyprávěl. Nezáleželo na obsahu. Mluvil o čemkoli, co ho zrovna napadlo. Zpočátku hovořil o svém zotavování, později o práci. V době, kdy byl vězněn Bartym Skrkem, se jejich návštěvy na rok přerušily a Moody si téměř přál, aby Frankovi chyběly. Nemělo však smysl si nalhávat, že nějakou změnu ve svém životě vůbec zaznamenal. Přesto však na návštěvy začal chodit znovu a vyprávěl o studentech, obnově Řádu, o jeho synovi Nevillovi... Stejně tak mu ale mohl přeříkávat recept na výrobu bomby hnojůvky.

Dnes chtěl Moody hovořit o něčem podstatném, o něčem, na čem skutečně záleží. Připadalo mu, že tohle je chvíle, která si nezaslouží být promarněna tlacháním o banalitách, jakou bylo třeba to, kdo od Moodyho zrovna dostal školní trest nebo komu Protiva na chodbě podtrhl nohy. Jenže mu zároveň žádné téma nepřišlo dost závažné, a tak mlčel a upřel zrak tam, kam se díval i Frank, jako by doufal, že na prosluněných pozemcích Nemocnice sv. Munga najde ztracená slova, která by mohl poskládat v důstojné rozloučení.

Po chvíli se dveře do návštěvní místnosti otevřely a postarší lékouzelnice znovu vstoupila do místnosti, tentokrát s levitujícím tácem v patách, na němž byl položen talíř s velkým kusem třešňového koláče, hrnkem s bílou kávou a nízkým průhledným kalíškem naplněným tabletkami všemožných barev. Dohlédla, aby Frank všechny ty tabletky spolykal, a pak místnost opět opustila.

Frank uždiboval ze svého třešňového koláče, díval se z okna a zdálo se, že vůbec nezaregistroval přítomnost muže na skládací židli naproti sobě. Návštěvní hodiny se pomalu chýlily ke svému konci a Alastor věděl, že je nesmí promeškat. „Franku, poslouchej mě," řekl tiše, přesto však naléhavě, a vzal tvář svého někdejšího přítele do dlaní. Podíval se mu zpříma do očí, hledaje tam jeho bývalé já, člověka, kterým kdysi byl, než se z něj stala prázdná schránka. „Nikdy na tebe nezapomenu, Franku. Nikdy. Miloval jsem tě tehdy a miluju tě i teď, ale to, kým jsme bývali, už patří minulosti. I ty patříš minulosti. Patříš k Alice a ke svému synovi, v němž tě každý den vidím. Není fér, že já jsem s tebou strávil tak mnoho času, a on tak málo... Je ti každým okamžikem podobnější. Nepochybuju o tom, že bys na něj byl pyšný, kdybys ho mohl vidět. A právě proto je načase se rozloučit. Přivlastnil jsem si příliš mnoho z tvého času, který mi nikdy neměl patřit, a proto teď musím odejít. Nikdy nezapomenu..." Frankův do té doby nepřítomný úsměv se při těch slovech zbortil a nahradil ho vážný výraz. Alastor oněměl a zakalil se mu zrak slzami, které si draly cestu ven na povrch. Frank se na něj díval, jako by hleděl až na dno jeho duše. Od doby, kdy se na něj díval stejným způsobem, uplynula již řada let, a Alastor si nemyslel, že stejný pocit ještě někdy zažije. Na chvíli měl pocit, že nedokáže odejít, opustit ho, ne potom, co v něm spatřil záblesk člověka, jímž kdysi býval. Krátký okamžik však pominul stejně rychle, jako nastal. Frankův výraz se znenadání rozjasnil a na jeho tváři se rozhostil znovu onen nepřítomný úsměv. „Dnes bude k svačině třešňový koláč," zazubil se šťastně.

Alastor ucítil na rameni ruku a vzhlédl k Severusovi, který až dosud čekal opřený o rám dveří. Tohle se ho netýkalo, a chtěl Alastorovi dopřát dostatek soukromí a klidu, aby se mohl rozloučit. Potřeboval to, aby mohl začít novou kapitolu svého života. „Už je čas jít," řekl měkce. Alastor kývl a naposledy se podíval na muže, jehož miloval po většinu svého života. „Sbohem, Franku."

„Dnes bude k svačině třešňový koláč!"

„Tak ti tedy přeju dobrou chuť," usmál se Moody a srdce mu přitom krvácelo z tisíce ran.

Frank pak ze svého prázdného talíře vidličkou nabral kus koláče, který mohl vidět jenom on, a s prázdnou vidličkou u úst sledoval, jak oba muži odchází dlouhou, prosluněnou bílou chodbou pryč, držíce se za ruce, dokud se za nimi nezavřely dvoukřídlé dveře.

Mapa života [Snoody, ✓]Where stories live. Discover now