Mapa života [Snoody, ✓]

12

Oba bystrozoři se objevili přímo před hlavní branou na pozemky Lestrangeovic sídla. Alastor okamžitě Franka stáhl za vysoký živý plot, který je od nich odděloval, a pošeptal mu: „Nesmějí nás vidět. Určitě čekají, že přijde skoro celé bystrozorské oddělení. Když uvidí, že jsme tu jen my dva, nebudeme mít proti nim žádnou šanci. Ale když se nám podaří proplížit se nepozorovaně dovnitř, mohl by náš nízký počet být současně i naší výhodou. Zkusíme je překvapit." Alastor zpozoroval Frankův netrpělivý výraz a jeho pohled zjihl. „Vím, že myslíš na Alice a chceš ji odtamtud dostat co nejdřív. Ale když tam vtrhneme, ublíží jí. Prosím, neudělej žádnou hloupost. Víš dobře, že ji chci zachránit stejně jako ty, a to v co nejkratším čase. Ale nesmíme to uspěchat."

Frank si povzdechl. V hloubi duše samozřejmě věděl, že Alastor má pravdu, a jeho vlastní léta pěstovaný bystrozorský instinkt mu jen dával za pravdu, ale stejně se neubránil pocitu, že každá vteřina, kdy nejsou uvnitř, je promarněnou vteřinou.

„Pojď," pošeptal mu Alastor a táhl ho za sebou těsně podél keřů. Přikrčeni v jejich stínu obešli arboretum i zahradu s nízkými pečlivě zastřiženými keři a sochami z mramoru, jež se v měsíčním svitu přízračně leskly. Alastor viděl mezírkami v živém plotě jen několik z nich, ale i z toho malého počtu mu přeběhl mráz po zádech. Jedna ze soch vyobrazovala egyptského faraona s hůlkou v ruce. Z ní vystřeloval tenký, složitě pletený kožený bič a dopadal na záda mudlovských otroků. Jiná socha zobrazovala pradávný boj Romula a Rema i následující krveprolití, když Římané obdaření kouzelnou mocí pod Removým vedením masakrovali kmen nekouzlících Sabinů.

Jak mohli mudlové zapomenout na magii, která jim způsobila tolik bolesti, a považovat ji za obyčejnou, přirozenou součást dějin? pomyslel si při té vzpomínce Alastor. Severus jeho myšlenku zachytil a neváhal s odpovědí: „Protože mudlové dobře ví, že proti kouzlům nemají žádnou šanci. Nemohou je porazit, a proto je pro ně jednodušší předstírat, že neexistují. Je mnohem snazší popřít existenci hrozby, která přesahuje jejich schopnosti, a být tak v domnělém bezpečí, než jí čelit a vědomě se vystavovat riziku. Ve skutečnosti se ale svou nepřipraveností ještě více oslabují."

Alastor sice měl za sebou v rámci bystrozorského výcviku i trénink nitrobrany, ale výjimečným nitrozpyteckým kvalitám bradavického lektvaristy se nevyrovnal. Zastyděl se, když Severus dodal: „Ano, tuhle myšlenku mám od Pána zla, jak se správně domníváte. Ale měl byste vědět, že se zásadně neshodneme v důsledcích, které je třeba z ní vyvozovat. On se domnívá, že mudlovská nevědomost a neochota řešit problémy nás opravňuje k nadřazenosti nad nimi. Já si myslím, že mudlové i kouzelníci mohou žít paralelně vedle sebe." Bývaly doby, kdy by Alastorova myšlenka Severuse popudila a svou poznámku by pak pronesl jedovatým tónem, ale ty pominuly. Teď už věděl, že oba kdysi zkrátka jen stáli na opačných stranách barikády, a proto mezi nimi stále panují vzájemné předsudky. Ty však bylo třeba rozptýlit jejich vysvětlením – ostrý sarkasmus, který lektvarista s oblibou často používal, by je jen posílil. A Severus věděl, že udělal dobře, když se tentokrát ovládl. Moody už na to slovně nereagoval, ale z Alastorových pocitů Severus poznal, že jeho postoj pochopil.

Zadní část zahrady přiléhající k Lestrangeovu sídlu byla ohraničena pouze nízkou zídkou s rezavou brankou porostlou břečťanem. To bylo známkou toho, že zadní vchod na pozemek se téměř nepoužíval a Moody si s úlevou pomyslel, že to jen zvyšuje jejich naděje na nepozorovaný vstup. „Revelio," pošeptal a sledoval, jak se tmou rozlévá do všech stran slabě světélkující proud magie. Paprsek světla se propletl zdobně kovanou brankou a plížil se podél zdi, přes pečlivě střižený anglický trávník až k dvoukřídlým vratům umístěným na severní straně sídla. Alastor zavřel oči a snažil se zachytit stopu magické energie, která by mu prozradila přítomnost nepřátelského ochranného kouzla, ale paprsek se jen neškodně protáhl klíčovou dírkou ve dveřích a rozplynul se.